Rozbité Ubuntu

Dnes po dlouhé době a jen krátce. Protože končila podpora verze 13.04, rozhodl jsem se přejít ještě na 13.10 a pak snad skončím na LTS protože můj ThinkPad už není nejnovější zařízení. Po přechodu přestala řada věcí fungovat solidně a disfunkce překročila míru, kterou jsem schopen akceptovat a při běžném použití přehlížet. Vadilo mi zejména zjevné zpomalení, na všechno musím dlouho čekat, první v čem jsem se hrabal bylo plánování výkonu procesoru. Zdálo se, že je to lepší, tak jsem se chtěl pohrabat ještě ve výkonu grafické karty a přidal jsem si Oibaf ppa. To byla velká chyba a systém byl téměř nepoužitelný, ale i z toho se Ubuntu vylízalo. A minulý týden jsem vyřešil i problém se spouštěním a probouzením ze spánku tak, že jsem v nastavení Compizu zakázal OpenGL. Při startu jsem totiž hned po Grubu viděl postupně bělající obrazovku, zato po probuzení zůstala nerozsvícená. Neustálé restarty mi už lezly krkem, a zkoušel jsem všechno, co jsem na diskusích nalezl.

Další drobnost jen na okraj. Odešel mi převodník PS/2 > USB, takže jsem si mohl s klidným srdcem pořídit vyhlídnutou herní myš, která je zdá se perfektní pro můj styl úchopu. Jde o CM Storm Xornet. Nestojí o moc víc, než běžné křápy za 300, kterých jsou obchody s elektronikou plné. Je ergonomicky tvarovaná, extra tlačítka pro prohlížeč, když už Opera není ta pravá Opera s tlačítkovými gesty. Pěkně klouže, můžu měnit DPI, tj. rychlost pohybu kurzoru po obrazovce. Dlouhý měkký kabel a jako třešnička na dortu, která za ty peníze stojí je vypínání senzoru. Musím to ještě pořádně okouknout za jakých podmínek to nastává, ale při přechodu počítače do spánku se vypne senzor, takže se pak nezapne, pokud někdo nebo něco do myši šťouchne náhodou.

Nová sestava

Notebook už mám plný fotek, než se otevře nějaké okno, musím chvíli počkat a dalším počítačům v domácnosti vždycky něco chybí, buď procesor, nebo zase paměť, úložný prostor. Žádný z počítačů prostě není univerzální mašina. To měla napravit nová pracovní stanice/server, byť by měla být co nejlevnější a tedy z běžných desktopových dílů. Sestava postupně vykrystalizovala do podoby:

  • Intel Core i5 4570, čtyřjádro, 3,2 GHz
  • MSI H87M-G43, chipset H87, 6× SATA III, až 64 GB DDR3, 1600 MHz (16 GB moduly ještě ale nejsou, a kdo ví jestli kdy budou)
  • Crucial Ballistix Sport 16 GB, 1600 MHz, 2×8 GB moduly
  • Kingston SSDNow V300, 60GB
  • SEASONIC SSP-550RT, 550W, 80+ GOLD s podporou C6/C7
  • ASUS TA8G1 Second Edition

To je nutný základ za 13 500 Kč. Mašinka šlape pěkně a všechno má hned hotové. Dále se bude rozšiřovat, aby plnil všechny zamýšlené úkoly, o:

  • Crucial Ballistix Sport 16 GB, 1600 MHz, další 2×8 GB moduly
  • Seagate Barracuda 7200.14, 2TB, pro /home, /var, /tmp, a nejspíš i swap
  • Seagate SV35.5, 3TB, (pravděpodobně), čtyři disky do RAID 5, pro fotky a případná videa
  • větrák k diskům
  • UPS

Deska od MSI snad vydrží, vybral jsem si ji kvůli DisplayPortu, optickému výstupu na zvuk. Rozchodil jsem WoL, ale nikde v BIOSu nevidím aktivaci C6/C7 o kterých jsem čítával, že budou deaktivované. Ještě projdu internet, abych si rozšířil obzory. Počítač běží na Ubuntu 13.04 bez zjevných problémů. Rozjel jsem na něm Day of Defeat: Source na, řekl bych, střední detaily přes integrovanou grafiku, kterou jsem při výběru procesoru považoval za plus. Nechtělo se mi dávat další peníze dedikovanou kartu např. spolu s FX-8300, po kterém jsem se také poohlížel, ale nakonec by vyšlo dráž než i5 a měl bych v počítači dvě topná tělesa. Haswell má sice od minulé generace zvýšenou produkci tepla, ale na AMD to ještě nestačí. Poslední co mě trápí je větrák v bedně Asus, je sice připojen na desku třípinem, ale pořád se točí na maximum 3000 rpm, přesto, že jsem mu nastavil v BIOSu 50 % otáček. To ale zřejmě funguje až se čtyřpinem. Nyní se potýkám s TVheadend, který jsem chtěl ze starého počítače přesunout jako první. Problém s USB přímačem Genius je ten, že se stejným firmwarem, jaký mám na notebook, nechce nic přehrát. Zato ten nový dongle z dx.com najednou funguje, když před tím v Debianu nešel. Navíc mi došly konektory k anténě 🙂

Edit: Z větráku v bedně jsem měl před nákupem radost. Nemusel bych ho kupovat zvlášť, ale chtěl jsem vyzkoušet, jak hlučný je počítač bez něj. Tak jsem milý kablík vytáhl a najednou — ticho! Je tišší než můj Thinkpad. Přesunul jsem /tmp na RAMku, návodů se dá najít spousta a dal jsem prozatím 2 GB místa, osmconvert je dosti žravý. Po přikoupení dalších paměťových modulů bude možno přitvrdit. Další opatření pro SSD skýtalo jen trim pro /. Poznámka pro budoucí Já: příště udělat z tvheadend rovnou deb balíčky a pak instalovat! Ušetřím si tím práci.

Edit 2: Nakonec jsem na /home /var a swap koupil právě SV35.5 3TB. Zatím jen třídím staré fotky, které mám mnohdy duplicitní z různých úložišť pomocí skvělého DIGIKAMu. TVHeadEnd nekdy funguje dva dny ale spíše je třeba kontrolovat funkčnost před nahráváním a to tak, že tvheadend zabiju vypojím USB přijímač a znovu zapojím a zapnu tvheadend. Vše samozřejmě přes skript, jen vypojování je manuální. Zřejmě padá spojení s přijímačem, které už software nerozchodí. Čekám na nové jádro. Dále jsem rozjel tile server pro OSM. Naivně jsem si představoval, že budu mít dlaždice pro MOBAC a databázi, nad kterou běží renderd, ze které budu tahat data v xml pro tvorbu map pro Android. Bohužel jsem po několika týdnech bloumání zjistil, že osm2pgsql tvoří speciální tabulky, vhodné pro vykreslování a pro surová data budu muset zavést druhou databázi. K vytvoření té jsem se však ještě nedostal. Až bude hotovo, napíšu článeček.větrák k diskům

Koloběžka K-bike

Je tomu více než měsíc od doby, kdy jsem se odvážil objednat koloběžku z malé dílny ve Zlíně. Tomu ale předcházelo několika týdenní vybírání a přebírání všech možných parametrů.
Koloběžka měla splňovat především požadavky, které byly stanoveny důvody, proč jsem se vůbec pro koloběžku rozhodl. Bylo nebylo a my šli na příhraniční německou horu Luzný. Výlet začal v Modravě, přes hájovnu na Březník, dlouhou lesní pěšinou na vrchol Luzný, to máme 13 km. Pak jsme se samozřejmě chtěli vrátit a vydali jsme se druhou cestou na Modravu. To máme dalších 13  kilometrů, jenže cesta je krásně hladká, svažitá, už se stmívá a nohy začínají pěkně bolet. K autu docházíme za tmy. A já přemýšlel, jaký by byl problém mít nějaký mountainboard, nebo cokoliv jiného, celou dobu na zádech a pohodlné úseky sjet. Ano, při hledání řešení jsem našel ledasco. Asi největší favorit byla typická skládací hliníková koloběžka, ale s nafukovacími většími kolečky. Kvůli pevnosti jsem od toho však upustil a našel klasické skládací koloběžky. I ty byly ve složeném stavu dost velké a hlavně těžké na nošení a já se pomalu dostal ke koloběžkám K-Bike. Ty nejsou ani velké, ani těžké a „domácí“ manufaktura měla příslib dobře odvedené práce. Pak zbývalo vybrat typ K5, K6 nebo K7. K5 je závodní se dvěma 12″ koly, stejně jako K6, která má ale vyšší rám a jezdec se více nadřepuje. K7 má přední kolo 16″. Preferoval jsem co nejmenší rozměry a s předpokladem jízdy v lehkém terénu zvolil K6. A skutečně v kombinaci se zatím opatrnou jízdou jsem se nikde nezadřel, i když břicho jsem už trochu obrousil.
Objednávka probíhala rychle, formulář odeslán v úterý večer a v pátek jsem si vyzvedával krabici na poště. Komunikace dobrá. Koupil jsem si ke koloběžce osvětlení, zvonek, odrazky, montpáky, které jsem už použil na obě kola, pryžové gripy a stříbrné bowdeny, abych vypadal jako frajer. Dále velkou brašnu na řidítka, která je skutečně užitečná. Vedle tašky na celou koloběžku jsem si nechal přibalit i přední a zadní blatník, ale pořád mi leží ve skříni. Schovám si jej až na podzim. Jen jsem udělal chybu, že jsem si neobjednal ještě nástavec na ventilek, hadičku a malou pumpičku. Měl jsem malou pumpičku doma, ale nafoukat s ní není žádná legrace. Ještě jsem si v Globusu přikupoval sadu imbusů, abych je mohl vozit s sebou, proto bych si je příště objednal rovnou s koloběžkou. 6 mm imbus je třeba k vyndání řidítek a obou kol. Už jsem dvakrát píchnul (vždy v sousední vesnici při cestě domů) a mohl jsem si vyzkoušet chytré řešení uchycení kol pomocí osového šroubu, kolo tak lze snadno vyndat i nasadit, je-li duše prázdná. To a jiné je detailně popsáno v návodu k použití, nebo na internetových stránkách. Stejně tak řidítka lze snadno oddělit a celou koloběžku naskládat do přepravní tašky a následně uložit spolu se zavazadly.
Mnou požadovaná skladnost je vynikající. Vejde se pohodlně mezi přední a zadní řadu sedadel našeho MPV i s lidmi a psy, aniž by překážela, jen mám obavu z řidítek a bouračky. Po vyndání řidítek se vejde snad kamkoliv. Teď se hodí obligátní srovnání s bicyklem, na kterém jsem jezdil. Aby se kolo vešlo do stejného vozu, musela jedna sedačka ze zadní řady pryč. Pokud bych chtěl kolo dát do Twinga, nemohl vzadu sedět nikdo, ani pro psy tam nebylo pohodlno, a dvě kola se tam nevešla už vůbec. Na druhou stranu jde-li o čistě cyklovýlet, je kolo samozřejmě rychlejším dopravním prostředkem a zároveň se na něm méně nadřete. Já měl ale opačný cíl, nadřít se co nejvíc. V případě rychlé jízdy se člověk skutečně musí otáčet, jinak je možné pohodlně plout krajinou, jen tak se odpichovat, ale nebude z toho žádná závratná rychlost. Naopak z kopce jede koloběžka jako raketa. Já téměř každý večer jedu trénovat do lesa, vyšlápnu si kopec, v nejvyšším bodě se otočím a dám hlavu mezi řidítka. Při pořádném rozběhu jsem to vytáhl na 48 km/h. Naštěstí se nemusím starat o brždění, dojezd domů je do mírného stoupání. Už jsem ale zkoušel pořádný sjezd na Šumavě. Jímala mě již hrůza z ne zrovna hladké cesty a tak jsem koloběžka nenechal jet rychleji než 56 km/h. Ještě týž den jsem pod Bučinou zachytil skupinku sjíždějící na půjčených Kostkách do Kvildy: hlava mezi řidítka a všechny jsem je musel předjet. A teď zpět k mé koloběžce.
Má malá kola foukaná na 70 psi, jízdu si tak nejlépe užiju na jakémkoliv tvrdém povrchu, ať už je to nová asfaltka nebo uježděná cesta na louce, kde je pod travou vrstva udusané hlíny, naopak špatně se mi jede i tlačí na cestě s velkými kameny. Nejspíš by to koloběžka dala, ale nechci si jí rozlámat a proto takovou jízdu nebudu zkoušet. Problém tady oproti kolu nastává v tom, že se jezdec musí odrážet, špatně to jde jak na mokrém asfaltu (zde záleží na obutí nohou), tak na mokré trávě, nebo písku/štěrku, kde prostě nohy při mocném záběru podkluzují. S běžnou dávkou opatrnosti jsem ale projel všechno a pokud to někde přeci jen nejede, není problém seskočit a tlačit.
Nevím jak sepsat jízdní vlastnosti. Když nejedu žádnou kudlu, tak jen ve stoje pluji krajinou, vlasy si nechám čechrat větrem a nejsem rušen ničím než šuměním pneumatik. Problém nastává, pokud musím pustit jednou rukou řidítka, při sjezdu nemyslitelné po rovince s velkým strachem, ale časem se to třeba naučím, napít se na rovince už docela zvládám. Malá kola prostě neposkytují takový gyroskopický efekt jako ta velká, proto se snáze odchýlí z kurzu, což by mohlo skončit nepříjemně. Koloběžka má stupátko tak akorát dlouhé, abych tam napasoval obě nohy přes sebe s mírně ohnutými prsty, mám tak pocit, že jsem pevně zaklíněn v jejím rámu. Všechny její rozměry jsou dostatečně minimální a proto jsem neměl problém si jí při výšlapu na Sedmiskalí pověsit chráničem brzdy na rameno a šplhat po kamenných schodech s volnýma rukama k občerstvení, čtení z mapy atd. Zde jsem opět vybral nejlepší možnou koloběžku, žádná jiná (Mibo, Kostka) se ani zdaleka neblížila šesti a půl kilům K6. S brašničkou plnou nářadí se dostává přibližně na 7,3 kg. Když si ještě vezmu bidon, zůstávám více než kilogram pod váhou holé Mibo Tiny (byť ta je skládací). Poslední poznámka k jízdě: kousek jsem také vezl batoh s lahví vody a není to nic pěkného. Při mohutném dřepování otravně poskakuje na zádech.
Shrnul bych to tak, že jsem koupí koloběžky neprohloupil, běžná chůze mi přijde nudná, na koloběžce jsem chtěl posilovat, takže pokud chci můžu se udřepovat, jak mi bude libo. Pokud ne prostě nepojedu tak rychle, pořád se budu ale pohybovat mnohem rychleji než pěšky. Trochu mě mrzelo, že jsem při souboji s bicyklem tento ztratil z dohledu hned na první rozbité cestě, kterou jsem nechtěl kvůli tvrdě nafoukaným kolům příliš pokoušet. Ale to, že je koloběžka pomalejší a člověk se víc nadře jsem už měl zjištěné, s tím vědomím jsem do koupě nového stroje šel. Všechno vyvažuje její užitečnost u mnou plánovaného způsobu cestování. Buď se někam nechám dovézt a jedu zpět domů či na smluvené místo. Nebo naopak někam dojedu pro rozehřátí a po dalším sportovním výkonu se nechám odvézt pryč (je-li ovšem někdo k dispozici). No a poslední způsob je výsadek, lov keší a návrat na místo. Nikdy není problém naložit koloběžku do auta, prostě a jednoduše ji někam narvu a fyzicky se s ní dostanu i tam, kam bych kolo nevzal.

V lednu 2014 navážu krátce na poslední větu. Celý podzim jsem projezdil na koloběžce naše krajské město. Byť je můj jízdní styl „nacpu se všude“ trochu nebezpečný, užívám si svobodu pohybu. Když se mi to hodí jedu po silnici, když se mi to hodí jedu po chodníku. Pokud na chodníku dojde k problému, je tak jednoduché seskočit a v blesku zastavit. Ve skutečnosti je to tak, že se autům vyhýbám a vím, že na chodníku se nejezdí, proto dávám chodcům co nejvíce prostoru. Jen na cyklostezce si vynucují právo jízdy zvonkem (pokud mají chodci hned vedle svůj pruh, nemají mi v cestě co dělat 🙂 Hlavní výhoda proti automobilu je, že můžu jet napříč hlavními tahy. Protáhnu se po kdejakém chodníku mezi bytovkami, zato auto prostě musí jet z bodu A do bodu B a pak zahnout doprava a jet pár kilometrů a pak se zase vrátit, jenom proto, abych objel jednosměrku. Nehledě na parkování. Při volbě MHD se musí čekat, postávat a bloumat na zastávkách, koukat z autobusu, jak navazující tramvaj právě odjíždí apod. Nicméně časově by mé cesty po městě vyšly nastejno. Koloběžku jsem parkoval ve stojanech, u zábradlí nebo v prodejnách, kam jsem šel nakupovat a jízdu jsem si užíval i v té největší zimě (loni ale žádná pořádná nebyla). Jediná otravná cesta byla, když pršelo. Nevypadá moc dobře, když máte nohavice až ke kolenům promočené.

Víkend plný hasičských soutěží

Na to, že jsme celý víkend na soutěži v požárním útoku jsem zvyklý. Obnáší to několik hodin čekání od úvodního nástupu, přes jediný pokus v soutěži a závěrečný nástup. V poslední době často ani nezůstáváme do konce, protože na body do ligy nemáme nárok. Sobota 27. a neděle 28.7.2013 však byly jiné.

V sobotu jsme celkem brzy nasedli s bráchou do auta směr Domažlice. V místních kasárnách uspořádal Jaroslav Hrdlička s dalšími nadšenci malou soutěž v běhu na 100 m s překážkami, která volně navazovala na jarní dvoudenní výcvik v Horšovském Týně. Letos nebyla ani Plzeňská stovka, v Pacově se už také nezávodí a tak veškeré snažení skončilo v půli června na krajské soutěži, kde ani nefungovala časomíra. Takto prázdný rozpis soutěží výkonům rozhodně neprospívá a můžeme být rádi, že se profesionální hasiči ujali organizace. Dráha byla poskládaná z tartanových dílců, byla neobvykle, ale jinak příjemně měkká. Různě nepovedené seskoky z překážek si tak klouby rozhodně neodnesly. To vyhovovalo charakteru akce. Dle pozvánky se mohli i nezkušení závodníci či závodnice přijet zeptat či okoukat techniku od zkušenějších, nebo rovnou přítomných reprezentantů ČR. Po příjezdu jsem viděl mladíky snad poprvé zkoušející bariéru a je jen dobře, že jsou ochotni sportovat a především, že je jejich vedoucí na závod dopraví a pomohou jim začít.
Za Kornatice jsme přijeli závodit čtyři a už od začátku mě provázela příjemná atmosféra. Byť jsem se v úterý (na po dlouhé době prvním) tréninku zasekl na bariéře a i v sobotu jsem cítil únavu nohou, musel jsem několikrát vyzkoušet přeskok. Umělý povrch se značně liší od trávy, zejména v rychlosti. Dráha vypadala dobře, jak jsem psal dříve, byla pohodlná pro nohy. V devět hodin dopoledne začala soutěž mužskou kategorií o čtrnácti závodnících. Děvčat bylo asi dvacet a to přisuzuji účasti několika větších partiček. Zatímco dva kornatičtí závodníci si pokusy odbyli již v prvních dvou rozbězích, já měl číslo 12 a šel jsem skoro na konci a mohl jsem jen čekat jaký výkon podám. Proudnice mi na pásku pořád nedrží a už nevím co s ní budu dělat. Operativně jsem ji ale zaháknul přes dvojitý opasek. Zarovnal jsem se do bloků. Výstřel a vše probíhá hladce, snad jen půlspojky byly trochu zpožděné. Současný styl rozdělovače se znovu ukázal jako bezchybný a časomíra zastavila na hodnotě 17.21, což bylo velice pěkné. Soutěž odsýpala pěkně a tak mi nezbyl čas na nic jiného, než motání hadic a rovnání rozdělovačů do dráhy pro druhé kolo.
Po obligátně pomalejším prvním kole, ve kterém si trať teprve ošahávám, je třeba se ve druhém kole zaměřit na opravu chyb a vylepšení nedostatků. Zaznamenal jsem několik drobných zaváhání a pomalý běh na některých úsecích. Druhý rozběh vyšel nad očekávání, i když tam ještě byly rezervy v rychlosti, tak bariéra, půlspojky i rozdělovač, a ten především, vyšly skvěle. Výsledek 16.57 a nový osobák. Před lety (2010) jsem měl osobák 17.40 a myslel jsem si, že níž to už nepůjde. K lepšímu výkonu mi pomohly, mimo mých invencí, hlavně rady zkušenějších, Milana a Jindru už jsem zmiňoval ve článku k Horšovskému Týnu. K horšímu zase pomohlo to, že po krajské soutěži mě již nic nečekalo a trénink byl ve zbytku roku sporadický. Kornatice tak braly první a druhé místo. To zařídil Marek s časem 17.72.
Kategorie žen se také nijak netáhla a tak bylo kolem jedenácté hotovo. Kromě medaile jsem dostal i pravé hasičské brýle. Ačkoliv sluneční brýle používám nanejvýš v autě, tyhle hasičské od firmy Dräger jsem si užil po oba víkendové dny.

Následoval přesun do nedalekých Krchleb, to je tam, co dělají dobré koláče. Po zkušenostech z Nového Sedliště a Vsi Touškova jsem čekal víc, ale práce startéra celou soutěž degradovala na běžný pouťový závod. Ale možná je můj názor ovlivněn neúspěchem. Vedro bylo neskutečné, dokonce jsem i chvíli spal, jak bylo čekání, než odběhne dvacítka družstev před námi, dlouhé. Nikdo nerespektoval registraci na Firesportu a strčili nás na poslední místo. Když už na nás konečně došla řada, tak se utrho béčko u mašiny. Hned bych si vytrhal vlasy :). Tak snad ve druhém kole budeme mít víc štěstí. Výměnu koncovky a další nezbytné úkony jsem jen letargicky sledoval a náladu mohla vylepšit jen konverzace nebo čtení oslavného článku v novinách, kde se moje jméno objevilo hned třikrát. Při druhém pokusu většina družstva přešla na nepsané pravidlo soutěže: vyběhnout jakmile startér dořekne pozor. Já to nějak zaspal. Na základně jsem byl ale včas, udělal jsem pár kroků a dotahoval jsem koncovky na rozdělovači. Efektně jsem rozhodil céčková vedení předemnou a položil kus kovu do husté trávy. Tím moje práce na požárním útoku skončila. Docela příjemná změna oproti postu proudaře, na kterém stojí a padá úspěch celého týmu. Celkových 15.68 stačilo jen na dělené páté místo. Sud piva vyhrály Honezovice s jediným výkonem pod 15 sekund — 14.98. Koupil jsem koláč a jel domů.

Bylo třeba se pořádně vyspat na neděli. Železný hasič je ve Strážově už podruhé. Prvně to byl nářez. V Plánici jsem prošel trať a ani jsem si nemusel sednout. Ve Strážově jsem se nějakou dobu válel na matraci a to si pamatuji moc dobře. Tak jaké to bude letos. Při procházení tratě je vidět, že se nic nezměnilo k lehčímu, naopak se přitvrdilo na výšce lešení a délce tahání figuríny, což považuji za nejtěžší zkoušku. Člověk na sebe musí navalit osmdesáti kilového neforemného panáka a vláčet se s ním. I když si dovedu představit, že skutečné lidské tělo se drží ještě hůře a vzdálenost od požáru může být několikrát delší. Závěrečný výběh do mírného kopce je po tom všem jen třešnička na dortu této sebezničující soutěže. Ale ne, já zapomněl na pětatřicet stupňů Celsiových ve stínu, které panovaly v době, kdy jsem disciplíny vykonával. Ale vezmeme to popořadě. Na začátku se roztahuje útočné vedení ze dvou proudů B, každý o třech hadicích, tj. 60 metrů do stoupání. Následuje šedesát úderů palicí v hammerboxu. Dále bylo třeba prosoukat se s i dýchacím přístrojem Saturn 7, který má závodník po celou dobu jako zátěž, skrz okno (štafetová překážka). Pak vzhůru do oblak na lešení, zajistit se pomocí opasku a vytáhnout závaží na laně. Na zemi pak čekaly dvě řady pneumatik na proběhnutí a hurá na motání hadic. Od minule jsem zlepšil techniku a motal jak jen to šlo. Pak přenést dva třicetikilové kanystry. Už se blížíme do konce, ale ten je nejlepší. Další úkol je osmkrát převalit traktorovou pneumatiku, tady už si říkám, proč to vůbec dělám. Následuje překonání dvoumetrové bariéry, kterou sice znám z požárního sportu, ale v zásahových botách a patnáctikilovým kusem oceli na zádech je to přecijen něco jiného. Překonávám ji s drobným zaškobrtnutím a rychlostí důchodce dohánějící tramvaj se lopotím k poslednímu úkolu — té figuríně o které jsem již mluvil. Se sebezapřením ji dopravuji do cíle a nyní závěrečný běh k cílovému tlačítku. Ve stoje se nechám odstrojit z opasku a dýchacího přístroje, vysvléct z třívrstvého zásahového obleku (ve kterém je vedro i za chladné noci — takový dvoudílný spacák do hor), ale pak stejně v lehkých mrákotách ulehám s kelímkem vody na matraci. Lýtka mám jak kámen tvrdá. Hned si beru kraťasy a jdu tiše trpět do stanu pro diváky. Pro příště si musím zapamatovat, že nemám pít perlivou vodu, protože jsem se musel na notnou dobu odebrat k odpadkovému koši a bojovat se svým žaludkem.
Pak jsem měl ještě za úkol povzbuzovat bratra. Nakonec mi řekl, že stejně nic neslyšel. Co se dá dělat než příště víc řvát. Uznávám, že v zásahové přilbě bude poslech trochu jiný. Ve Strážově bylo zase krásně, všemu nasadil korunu Český rozhlas, který na cestě domů v klimatizovaném voze říkal, že záchranáři mají spoustu práce s lidmi, kteří v těchto vedrech dřou na zahradách nebo se oddávají sportu na, který nemají. Já jen můžu říct, že se nikdo nesložil, jen jeden závodník na konci startovního pole nedokončil. Prostě odešel a sedl si na lavičku.
Od posledně jsem si polepšil o pár sekund, nyní jsem na prvního ztratil 25,5 sekundy, v roce 2012 to bylo 33 sekund. Posunul jsem se z šestého místa na čtvrté a o pouhých pět sekund mě utekla třetí příčka. Přitom letošní trať trvala nejrychlejšímu závodníkovi o 34 sekund déle než loňská tehdejšímu vítězi.

Lenovo A789

Z Číny dorazil nový androidí telefon. Nejen, že neměl Market/Play, ale i po přepnutí na angličtinu leccos zůstalo plné rozsypaného čaje a přehrátí ROM bylo nevyhnutelné. Naštěstí se o novou ROM někdo postaral, konkrétně cybermaus, a prezentoval na diskusi xda. Po půldni tápání a ověřování jsme se shodli, že to tedy uděláme. Postup je následující.
Poslední ROM popisoval příspěvek, ve kterém autor uvádí odkaz na jeho repozitář, odkud je možné získat vše potřebné. Nejprve ve složce Tools_Drivers (Mediatek based) stáhnu USB_VCOM_Driver.rar a Flash Tool v3.1222.00.rar podle pokynů v diskusních příspěvcích.
Začíná se instalací ovladače. Otevřít správce zařízení, vypnout telefon a vyndat z něho baterii. Pak jen připojit a stihnout v záložce porty COM a LPT kliknout pravým tlačítkem na nově objevivší položku a nainstalovat jí odpovídající ovladač ze souboru USB_VCOM_Driver.rar. Nestihnete-li jednoduše opakujte. Flash Tool se spouští typicky exe souborem. Práce v něm je popsána zde. Na poslední kroky potřebujeme další dva soubory, tentokrát ze složky Lenovo A789. Vlastní ROM — A789_ROW_S107_cybermaus_ICS_v3.21.zip a recovery — A789_S22x_recovery_cybermaus.rar. Máme li oboje stažené, nahrajeme do telefonu (na SD kartu) zip soubor s ROMkou a rozbalíme rar soubor. Spustíme Flash Tool a vybereme scatter loading file tu z rozbaleného raru s recovery. Měla by být zatrhnutá řádka RECOVERY a cesta k souboru. Nyní postupovat podle návodu ke flashování: vypnout telefon, vyjmout na chvilku baterii a nezapínat. Ve Flash Tool stisknout F9, program čeká, dokud nepřipojíte telefon do USB, pak samočinně dokončí operace a zobrazí zelený kroužek. Ještě není konec.
Nyní můžeme odpojit telefon a nastartovat v Recovery módu. Pro A789 jej spustíme podržením vypínacího tlačítka a po chvíli přidržíme i obě tlačítka hlasitosti. V nabídce jsem použil jen dvě položky — wipe cache a pak instalaci ROM ze souboru na SD kartě, která si stejně cache vyčistila znovu. No a je to, zvolte restart a těšte se z možností Google Play.

Šumavský hasič města Plánice

Plánice je coby kamanem dohodil, a tak jsem se dlouho nerozmýšlel, když jsem viděl pozvánku na TFA. Po loňském zápolení ve Strážově přibyly další dva závody a tvoří miniligu Šumavský hasič. Podle toho co vím, se v Domažlicích vystupovalo na věž, druhý závod v Plánici je už za námi a poslední se bude konat ve Strážově. Já v Domažlicích nebyl a tak jsem byl přihlášen do podřadné kategorie, která měla absolvovat stejné úkoly, nebyl ale třeba třívrstvý oblek a zásahová přilba. Šel jsem tedy v zásahových botách, PS2 a lezecké přilbě. Byla to zase dřina, ale trať byla postavená trochu jinak než v loňském Strážově a byla také o něco lehčí. Netahaly se dvě vedení B po třech hadicích, ale jen po dvou. Myslím, že bylo i méně úderů v hamerboxu. Bariéra nebyla až u konce ale spíše na začátku. I tak ji někteří vzdali. A závěr — doběh do cíle — také nebyl do mírného kopečka. Nicméně pořád to byl zápřah, svaly říkají: „Nech nás odpočívat!“ už po první třetině trati. Je třeba zatnout zuby a mezi stanovišti se pohybovat co nejrychleji. Nakonec jsem to zaběhl pod čtyři minuty což byl stanovený cíl. Při vyhlášení výsledků jsem se dozvěděl, že jsem v kategorii porovnával síly jen s dalšími pěti závodníky, což není žádný šlágr. Ale zatím, co hlavní ligová kategorie byla oceněna, mimo tašky s pěknou knihou o městě, kterou jsme dostali všichni, „jen“ poháry pro první tři borce, první tři borci z naší kategorie dostali basu piva či rovnou celý sud plzeňské desítky. Tak nějak jsem byl nakonec nejlepší z druhé kategorie. Bohužel nemám srovnání s ligovou kategorií, ale snad bych tam byl také na bedně, byť jsem neměl vybavení pro ně předepsané, myslím, že by to velkou roli nehrálo.

Ubuntu 13.04

Jelikož jsem měl před koncem studia, potřeboval jsem co nejspolehlivější počítač a upgrade na 13.04 nepřipadal v úvahu. Nyní mám už hotovo a tak jako v minulosti jsem se rozhodl povýšit systém, byť jsem měl pochyby, zda to mám dělat. Bohužel jsem tuze prohloupil a zbytečně jsem se obral o funkce, zejména v Nautilu. Jiných chybějících důležitých drobností jsem si ještě nevšiml.
Původně jsem se obával o ovladače mé hloupé grafické karty od Ati, ale protože používám otevřené, vše zatím běží dál. Na co jsem však během dvou měsíců od prvních recenzí zapomněl je ten Nautilus.
První problém nastal, když jsem se chtěl připojit na RaspberryPI přes SSH a prohlédnout si fotky ze sledovací webkamery. Nejde to, pokud používáte Gnome Shell, hlavní nabídka prostě chybí. Stávající záložky na servery nejde měnit. Poklepáním na skript s příznakem spuštění rovnou otevře textový editor, prostě blbost na entou. Dále se network-manager zcela nesmyslně připojuje na školní drátovou síť když jsem doma, ve škole pak na nešifrované místo šifrovaného bezdrátového připojení i přes to, že vše v minulých verzích bylo bez problému. A tím snad výčet skončí, ale zatím mám 13.04 jen dva dny a možná se ještě něco objeví. Nicméně můžu vinit jen sebe, takže pro ostatní: oči na stopky!

Krajská soutěž v PS Klatovy

Po splnění důležitějších úkolů se nyní dva dny po krajské soutěži vrátím k sepsání několika postřehů. Ráno nezačalo tak tragicky jako v minulém roce. Jen jsme dvakrát objeli zimní stadion, protože nikdo nevěděl, kam nás poslat parkovat. Na soutěž nastoupilo několik desítek uniformovaných hodnostářů a zdá se, že mezi plynulostí soutěže a počtem rozhodčích je nepřímá úměra. Přes úděsné ozvučení jsme mohli naslouchat hovorům na poradě rozhodčích a já si říkal, že pravidla si snad měli přečíst v pátek večer, nicméně opakování je matkou moudrosti. Mělo se začínat štafetou mužů, přípravy se táhly, někteří rozhodčí neustále chyběli na svých postech. Nevím jak mužská, ale některá družstva žen musela svoji štafetu opakovat kvůli polofunkční časomíře. Nasadili jsme dvě štafety, jednu víceméně z nováčků a závodníků z různých družstev. Druhá měla dát dobrý čas, protože jsme měli už nějaké zkušenosti. Podcenili jsme přípravu a nevyšla jediná předávka, k tomu jsem si převrhl rozdělovač a Karlovi se z rukou vysmekl po mojí totálně podělané předávce. 68 sekund ještě stačilo na čtvrté místo. Mysleli jsme na lepší čas, na druhou stranu na třetí pozici zdaleka nemáme, první tři místa si mezi sebou klasicky rozdělí Horní Kamenice, Hubenov a Dehtín. Po ženských štafetách začali muži běhat 100 m jednotlivců a současně ženy absolvovaly disciplínu požární útok. Časomíra, která měla problém na štafetách absolutně zkolabovala na stovkách. Skutečně nechápu, co se na takovém zařízení může podělat, ale stalo se. Nenásledoval logický krok měřit stovky časomírou na útok a útok měřit stopkami, ale útok se nechal být a stovky byly měřeny stopkami, každou dráhu dva rozhodčí. Čas se nebral průměrný, ale ten horší. Mě bylo naměřeno v prvním pokusu 15.60 a 16.80. Po prohození drah v druhých rozbězích nastal nepřekonatelný problém, rozhodčí nevěděli koho měří a komu čas píší. Prostě ostuda, spousta osobáků zaručena. Na stovkách zřejmě také čtvrté místo. V útoku se také nedařilo, nejprve jsme vpředu dlouho plnili terče až do času 26.16. Druhý útok by mohl být lepší protože naši atleti na náběru to vzali vážně zostra a plnili hadice pekelnou rychlostí. Přestože bylo v plánu opravit nefunkční pojistku na rozdělovači, nestalo se tak a to se nám vymstilo. Druhý útok byl pokažený, ale já z něho byl vážně nadšený. Poslední dobou k terčům jen tak doklusávám, protože voda je nabraná velmi pomalu. Tentokráte se stroj roztočil mnohem rychleji a donutil mě zabrat naplno. Přesně tak, jak bych si požární útok představoval.
Celkově jsme brali čtvrté místo s dvanácti body, což byl podle velitele historických úspěch. Snad za pár let vyšplháme na bednu.

Jednoduchý střih videa

Nemnohokráte si natáčím techniku jednotlivců na překážkách běhu na 100~metrů. Vedle běžné rychlosti je pěkné mít i zpomalené záběry. Do této doby jsem používal běžné střižny jako Pitivi nebo OpenShot. Moje instalace Ubuntu je dost rozhašená, třeba vůbec nefunguje Totem a teď se k tomu přidaly oba programy na stříhání. Naštěstí všechno zachraňuje AviDemux, který požívám pro vystříhání krátkých úseků z dlouhého záznamu z kamery na stativu. Nejen, že si vystříhám úseky, můžu je snadno slepit zasebou a to je vlastně vše co potřebuji, žádné přechody, stmívání a další blbinky. Slepené kousky videa následně zpomalím a oba kusy slepím do jednoho tak, že závodníci proběhnou rychle a v druhé části zpomaleně. Takže rozdělím části tvorby videa na body.

Zdroj: dlouhé video ve formátu avi z Pentax K-r.

  • Nastavit značku A na začátek vybraného úseku.
  • Nastavit značku B na začátek vybraného úseku.
  • Uložit daný úsek na disk jen jako kopii video i audio stopy, nedochází tak ke ztrátě kvality.

Zdroj: jednotlivé krátké úseky původního videa.

  • První video otevřít v novém okně.
  • Další videa Připojit (Soubor->Připojit Ctrl+Alt+A)
  • Uložit celou stopu na disk jen jako kopii video i audio stopy, nedochází tak ke ztrátě kvality.
  • Nyní v hlavním menu Video->Snímková frekvence a zvolit nižší, já volím 5~FPS
  • V levém panelu Video namísto Kopie zvolit skutečný obsah kontejneru avi, v mém případě M-JPEG, a to jen proto, aby se jakžtakž zachovala kvalita.
  • Ve volbě Filtry zvolit Resample fps a vrátit hodnotu na původních např. 25~FPS.
  • V hlavním panelu zvolit Audio->Hlavní stopa a tam zvolit Zdroj: Nic. Jinak by pod zpomaleným videem neustále dokola běžel nezpomalený zvuk z původního kousku videa.
  • Nyní to je vše a můžeme zpomalené video uložit na disk.

Je-li třeba slepit videa různých rozlišení:

  • Video nižšího rozlišení otevřít v novém okně.
  • V levém panelu Video namísto Kopie zvolit skutečný obsah kontejneru avi, v mém případě M-JPEG, a to jen proto, aby se jakžtakž zachovala kvalita.
  • Ve volbě Filtry zvolit Add black borders a nastavit rozměry tak, aby se výsledné rozlišení shodovalo s rozměrem většího videa.
  • Uložit video na disk.

Zdroj: běžná a zpomalená stopáž.

  • Jedno video otevřít v novém okně.
  • Druhé či každé další znovu Připojit, jak už bylo popsáno.
  • Uložit jako kopii jsou-li formáty kompatibilní.

Náhledy surových fotek

Nevím jakou měrou to využiju, ale čas od času jistě. Do této doby jsem měl v Nautilu náhledy fotek v RAW jen jako šedivé obdélníky. Když jsem se potřeboval podívat, o kterou akci jde a neměl jsem zrovna spuštěný digikam, naslepo jsem pár fotek otevřel v ufraw a bylo jasno. Proč si život nezpříjemnit, tím, co jsem dnes náhodou nalezl na české diskusi k Ubuntu. Tam najdete odkaz na askubuntu, kde je napsáno, že stačí mít onen ufraw, a pak vytvořit soubor /usr/share/thumbnailers/ufraw.thumbnailer:

nano /usr/share/thumbnailers/ufraw.thumbnailer

a do něj vložit:
[Thumbnailer Entry]
Exec=/usr/bin/ufraw-batch --embedded-image --out-type=png --size=%s %u --overwrite --silent --output=%o
MimeType=image/x-3fr;image/x-adobe-dng;image/x-arw;image/x-bay;image/x-canon-cr2;image/x-canon-crw;image/x-cap;image/x-cr2;image/x-crw;image/x-dcr;image/x-dcraw;image/x-dcs;image/x-dng;image/x-drf;image/x-eip;image/x-erf;image/x-fff;image/x-fuji-raf;image/x-iiq;image/x-k25;image/x-kdc;image/x-mef;image/x-minolta-mrw;image/x-mos;image/x-mrw;image/x-nef;image/x-nikon-nef;image/x-nrw;image/x-olympus-orf;image/x-orf;image/x-panasonic-raw;image/x-pef;image/x-pentax-pef;image/x-ptx;image/x-pxn;image/x-r3d;image/x-raf;image/x-raw;image/x-rw2;image/x-rwl;image/x-rwz;image/x-sigma-x3f;image/x-sony-arw;image/x-sony-sr2;image/x-sony-srf;image/x-sr2;image/x-srf;image/x-x3f;

A je to, díky.