Po splnění důležitějších úkolů se nyní dva dny po krajské soutěži vrátím k sepsání několika postřehů. Ráno nezačalo tak tragicky jako v minulém roce. Jen jsme dvakrát objeli zimní stadion, protože nikdo nevěděl, kam nás poslat parkovat. Na soutěž nastoupilo několik desítek uniformovaných hodnostářů a zdá se, že mezi plynulostí soutěže a počtem rozhodčích je nepřímá úměra. Přes úděsné ozvučení jsme mohli naslouchat hovorům na poradě rozhodčích a já si říkal, že pravidla si snad měli přečíst v pátek večer, nicméně opakování je matkou moudrosti. Mělo se začínat štafetou mužů, přípravy se táhly, někteří rozhodčí neustále chyběli na svých postech. Nevím jak mužská, ale některá družstva žen musela svoji štafetu opakovat kvůli polofunkční časomíře. Nasadili jsme dvě štafety, jednu víceméně z nováčků a závodníků z různých družstev. Druhá měla dát dobrý čas, protože jsme měli už nějaké zkušenosti. Podcenili jsme přípravu a nevyšla jediná předávka, k tomu jsem si převrhl rozdělovač a Karlovi se z rukou vysmekl po mojí totálně podělané předávce. 68 sekund ještě stačilo na čtvrté místo. Mysleli jsme na lepší čas, na druhou stranu na třetí pozici zdaleka nemáme, první tři místa si mezi sebou klasicky rozdělí Horní Kamenice, Hubenov a Dehtín. Po ženských štafetách začali muži běhat 100 m jednotlivců a současně ženy absolvovaly disciplínu požární útok. Časomíra, která měla problém na štafetách absolutně zkolabovala na stovkách. Skutečně nechápu, co se na takovém zařízení může podělat, ale stalo se. Nenásledoval logický krok měřit stovky časomírou na útok a útok měřit stopkami, ale útok se nechal být a stovky byly měřeny stopkami, každou dráhu dva rozhodčí. Čas se nebral průměrný, ale ten horší. Mě bylo naměřeno v prvním pokusu 15.60 a 16.80. Po prohození drah v druhých rozbězích nastal nepřekonatelný problém, rozhodčí nevěděli koho měří a komu čas píší. Prostě ostuda, spousta osobáků zaručena. Na stovkách zřejmě také čtvrté místo. V útoku se také nedařilo, nejprve jsme vpředu dlouho plnili terče až do času 26.16. Druhý útok by mohl být lepší protože naši atleti na náběru to vzali vážně zostra a plnili hadice pekelnou rychlostí. Přestože bylo v plánu opravit nefunkční pojistku na rozdělovači, nestalo se tak a to se nám vymstilo. Druhý útok byl pokažený, ale já z něho byl vážně nadšený. Poslední dobou k terčům jen tak doklusávám, protože voda je nabraná velmi pomalu. Tentokráte se stroj roztočil mnohem rychleji a donutil mě zabrat naplno. Přesně tak, jak bych si požární útok představoval.
Celkově jsme brali čtvrté místo s dvanácti body, což byl podle velitele historických úspěch. Snad za pár let vyšplháme na bednu.

Na tento závod neproběhla nijak oslnivá příprava, jeden trénink útoků ve čtvrtek, na stovku individuální příprava a štafetu jsme si domluvili až na místě. Organizace se od minulých ročníků příliš nezměnila, na začátku zpoždění, mezi disciplínami, které kvůli pětici mužských a čtveřici ženských družstev odsýpaly rychle, byly nesmyslně dlouhé prostoje. Na druhou stranu jsme měli k dispozici tvrdý podklad s krátce střiženou trávou a kvalitní překážky. Jen časomíře se muselo chvíli domlouvat a průhledné terče mě dvakrát nenadchly.
Začínalo se štafetou mužů, přestože jsme moc netrénovali, byla připravena jen jedna štafeta a bylo na ní, aby zaběhla pořádný čas. To se nakonec podařilo v čase 67 s. Na člunkovou štafetu to není špatné, ale bude co zlepšovat.
Během prvních rozběhů v disciplíně 100 m s překážkami se ukázalo, že se soutěžní družstva probudila z dlouhého spánku a zamakala na svých výkonech. V posledních letech se neustále zlepšující Volduchy doplnili pěknými výkony borci z Mirošova a disciplína konečně dostala nádech soutěže. Já jsem letos na závodech nebyl. Zúčastnil jsem pouze tréninkového víkendu SDH Horní Kamenice a po čtvrtečním tréninku jsem si zaběhl několik pokusů na deštěm rozměklé půdě v Kornaticích. Proto bylo překvapivé, že jsem dokončil v čase 17.30, což by byl můj nový osobák (před tím 17.40 z krajské soutěže). Časomíra není certifikovaná, ale úspěch bych přisoudil drobnostem, které postupně nalézám a především tomu, že mám konečně svůj styl na rozdělovači, který mi tak dlouho chyběl. Za to můžu poděkovat Milanovi Netrvalovi a hlavně Jindrovi Harasimovičovi. V prvním kole jsme se pod 20 sekund vešli jen dva, já společně s Radkem Levým s časem 19.52. Ostatním kornatickým závodníkům se příliš nedařilo. Vylepšili však druhé pokusy, když se Marek s časem 18.76 odsunul Radka na třetí a Libora s časem 19.72 na čtvrté místo. Jen my čtyři z celkového počtu sedmnácti závodníků jsme zaběhli do dvaceti sekund. Já běžel téměř poslední a chtěl jsem samozřejmě vylepšit čas pro týmový součet. Nechtěl jsem u rozdělovače tlačit moc na pilu, ale podle záznamu, který jsem měl možnost později shlédnout, jsem zapojil dost nevybíravým způsobem a proběhl v čase 16.95. V hlavě jsem měl „To to trvalo…“ (pozn. osobák 17.40 jsem měl nějaké dva roky) a pak se na mě všichni sesypali s tvářemi plnými radosti. Placáky, podávání rukou a velice příjemná chvilka. Dal jsem si práci a tu trochu dat jsem zpracoval statisticky. Medián výsledných časů je 22.45 a průměr je ještě horší: 22.94. Už jen kvůli atraktivitě soutěže bych si představoval tyto hodnoty kolem jednadvacáté vteřiny.
Po stovkách mě přepadla únava z parádního koncertu Brutusu v Plzenci a prudkého slunce. Útok jsem absolvoval v mírné letargii, ze které mě vytrhla sprška vody rozptýlené na terčích, které ne a ne sepnout. 29.98 je nic moc a na druhý útok máme připravený opravdu rychlý náběr. Před druhými pokusy scénu oživili místní Soptíci a podívaná to byla skvostná. Druhý útok byl rozběhnutý rychleji, ale i kvůli rychle napravené chybě na rozdělovači nebyl dokončen, protože mě praskla hadice. Síla vody mě odtáhla jen kousek vzad, nic vážného se nestalo. Napjatě jsme čekali až na konec, kdy šli oba protestující, kteří mohli rozhodnout o konečném pořadí. Nikdo však náš bídný čas nepřekonal a mohli jsme slavit vítězství se součtem tří bodů.