Na tento závod neproběhla nijak oslnivá příprava, jeden trénink útoků ve čtvrtek, na stovku individuální příprava a štafetu jsme si domluvili až na místě. Organizace se od minulých ročníků příliš nezměnila, na začátku zpoždění, mezi disciplínami, které kvůli pětici mužských a čtveřici ženských družstev odsýpaly rychle, byly nesmyslně dlouhé prostoje. Na druhou stranu jsme měli k dispozici tvrdý podklad s krátce střiženou trávou a kvalitní překážky. Jen časomíře se muselo chvíli domlouvat a průhledné terče mě dvakrát nenadchly.
Začínalo se štafetou mužů, přestože jsme moc netrénovali, byla připravena jen jedna štafeta a bylo na ní, aby zaběhla pořádný čas. To se nakonec podařilo v čase 67 s. Na člunkovou štafetu to není špatné, ale bude co zlepšovat.
Během prvních rozběhů v disciplíně 100 m s překážkami se ukázalo, že se soutěžní družstva probudila z dlouhého spánku a zamakala na svých výkonech. V posledních letech se neustále zlepšující Volduchy doplnili pěknými výkony borci z Mirošova a disciplína konečně dostala nádech soutěže. Já jsem letos na závodech nebyl. Zúčastnil jsem pouze tréninkového víkendu SDH Horní Kamenice a po čtvrtečním tréninku jsem si zaběhl několik pokusů na deštěm rozměklé půdě v Kornaticích. Proto bylo překvapivé, že jsem dokončil v čase 17.30, což by byl můj nový osobák (před tím 17.40 z krajské soutěže). Časomíra není certifikovaná, ale úspěch bych přisoudil drobnostem, které postupně nalézám a především tomu, že mám konečně svůj styl na rozdělovači, který mi tak dlouho chyběl. Za to můžu poděkovat Milanovi Netrvalovi a hlavně Jindrovi Harasimovičovi. V prvním kole jsme se pod 20 sekund vešli jen dva, já společně s Radkem Levým s časem 19.52. Ostatním kornatickým závodníkům se příliš nedařilo. Vylepšili však druhé pokusy, když se Marek s časem 18.76 odsunul Radka na třetí a Libora s časem 19.72 na čtvrté místo. Jen my čtyři z celkového počtu sedmnácti závodníků jsme zaběhli do dvaceti sekund. Já běžel téměř poslední a chtěl jsem samozřejmě vylepšit čas pro týmový součet. Nechtěl jsem u rozdělovače tlačit moc na pilu, ale podle záznamu, který jsem měl možnost později shlédnout, jsem zapojil dost nevybíravým způsobem a proběhl v čase 16.95. V hlavě jsem měl „To to trvalo…“ (pozn. osobák 17.40 jsem měl nějaké dva roky) a pak se na mě všichni sesypali s tvářemi plnými radosti. Placáky, podávání rukou a velice příjemná chvilka. Dal jsem si práci a tu trochu dat jsem zpracoval statisticky. Medián výsledných časů je 22.45 a průměr je ještě horší: 22.94. Už jen kvůli atraktivitě soutěže bych si představoval tyto hodnoty kolem jednadvacáté vteřiny.
Po stovkách mě přepadla únava z parádního koncertu Brutusu v Plzenci a prudkého slunce. Útok jsem absolvoval v mírné letargii, ze které mě vytrhla sprška vody rozptýlené na terčích, které ne a ne sepnout. 29.98 je nic moc a na druhý útok máme připravený opravdu rychlý náběr. Před druhými pokusy scénu oživili místní Soptíci a podívaná to byla skvostná. Druhý útok byl rozběhnutý rychleji, ale i kvůli rychle napravené chybě na rozdělovači nebyl dokončen, protože mě praskla hadice. Síla vody mě odtáhla jen kousek vzad, nic vážného se nestalo. Napjatě jsme čekali až na konec, kdy šli oba protestující, kteří mohli rozhodnout o konečném pořadí. Nikdo však náš bídný čas nepřekonal a mohli jsme slavit vítězství se součtem tří bodů.