Požární sport nás neustále zavádí na nová místa. Tentokrát nás přivedl na hranici CHKO Křivoklátsko, k řece Berounce, na závodiště poblíž obce Zvíkovec.

Bohužel se tato soutěž křížila se závodem Západočeské hasičské ligy, na které nemůžeme chybět, byli jsme tak při jakékoliv přestávce a průtazích jako na trní a že jich nebylo málo. Začátek se zpozdil nejméně o půl hodinu, příprava na rozběhy družstev se táhly jak týden bez peněz a průměrná štafeta zabrala družstvu 90 vteřin. Málem mě vypadaly vlasy vida první štafetu družstva Zvíkovce. Už rozestavování na startovní pozice v člunkové štafetě naznačovalo, že něco není v pořádku. Evidentně jen jeden člověk věděl jak se přibližně disciplína provádí. Po startovním klaksonu se vše vyjasnilo. Závodník na prvním úseku horko-těžko překonal domeček, pak pravděpodobně zaregistroval bariéru ve vedlejší dráze a aby něco nezkazil překonal i ji. Mohl jsem smíchy puknout, když rozhodčí u bariéry zvedl žlutý praporek. Když jsem se později procházel po hřišti, zaslechl jsem jiného rozhodčího řka, že dráhy nejsou vyznačené, tak se to tak brát nedá. Nebylo mi ani s odivem, že tato štafeta nedostala červený praporek. Podobné věci se kupily, třeba když jeden ze závodníků na štafetě (pravděpodobně) nezapojil rozdělovač. Stál jsem poblíž a vidím rozhodčího jak přistupuje k rozdělovači, vrtá v něm praporkem do té doby než půlspojka odpadla na zem. To už mi vážně nedalo a zcela marně jsem šel na rozhodčího útočit, že takhle se to nedělá a měl by pokus uznat kvůli svému pochybení, nicméně rozhodčí má vždycky pravdu. Podobných „extempóre“ bylo až moc na to, abych si všechny zapamatoval. Ženská štafeta proběhla vcelku rychle, krom chabé přípravy jednoho z družstev (nebyl dodán vlastní rozdělovač a chudák holka se marně snažila napojit) jsem žádný výjimečný stav nezpozoroval. Nastal ten pravý čas – disciplína 100m s překážkami aneb „tady se můžu předvést“. Nicméně nakonec to nebylo tak horké. Závodníci, kteří si to zaběhnou až ráno před soutěží se nemohou rovnat někomu, kdo trénuje „pravidelně“. Přípravy ostatních se táhly, na trávě klubka padala, čekalo se dvě minuty na ty co se neodhlásili. Ještě, že jsem mohl jít už jedenáctý rozběh, neb jak jsem zmiňoval, bylo třeba odjet už po prvních pokusech. Okresní soutěže (mám pouze dvouleté zkušenosti z Rokycanska) jsou dost zvláštní, jelikož svými výkony často převyšuji zbytek startovního pole o sekundu až dvě, nicméně z Českého poháru vím, že stejnou nálož dá zase spousta závodníků mě, beru to hlavně jako propagaci lepší věci, „koukejte lidi, vždyť to není tak těžké a vypadá to mnohem líp než paběrkovat celých 100 metrů, jako to předvádí ostatní“. Dále je tu povinnost zajistit svému družstvu co nejlepší součet a tak nemohu jen tak prásknout rozdělovač, ale musím jít na jistotu. Nakonec jsem svůj běh pojistil tak, až se mi skoro nic nepovedlo. Půlspojky nešly do sebe, rozdělovač na druhé otočení, ve výsledku ubohých 18.80, to jsem to týmu moc nepomohl. To byla chvíle našeho zmizení ze scény, směr ZČHL. Večer se nám donesly dobré zprávy. Ve stovkách jsme měli v součtu druhý nejlepší výkon 65.84, 4 desetiny za prvními Volduchy, tamní závodníci na sobě skutečně makají a zahlédl jsem u nich také překonání bariéry skrčkou á la Jakub Pěkný. V útoku se sice nedařilo, ale ostatním se nedařilo ještě víc a Kornatice si tak odvezly místo prvé a znovu potvrdily svoji několikaletou nadvládu. Musím podotknout, že útoky se měřili ručně a tak je trochu sporné, kdo měl z dvojice Kornatice – Holoubkov vyhrát, nicméně na tom, kdo měl vyhrát celkově by to stejně nic nezměnilo, čísla mluví jasně.
Přesto, že soutěž provázelo tolik problémů, neodvažuji se prací tolika lidí, jen kvůli pár jedincům s praporky, opovrhovat, pravda okresní soutěže se pořádají i na atletických stadionech, ale tohle má svoje kouzlo.