Archiv pro rubriku: Koloběh

Šumavský sjezd 2014

Koloběžku mám víc než rok a závodění mě dost lákalo. Nevěděl jsem, co mám čekat a jaké to vlastně bude. Jediné co jsem znal byla cesta z Kvildy na Bučinu, kterou jsem nesčetněkrát prošel a projel na lyžích a jednou i na koloběžce. Jenže, jaké to bude v závodním tempu.

Start proběhl hromadně z parkoviště u cukrárny a kavárny. Vyrazili jsme do mírného kopečku směrem na Borovou Ladu. Jelo to samo, tak jsem se držel čela a za odbočkou na Bučinu jsem viděl na tachometru přes 50 km/h a po pravé ruce nebezpečně blízko jednoho ze závodníků. Proti jelo auto a to byl ten pravý adrenalin na koloběžce. Moc jsem se neohlížel, ale pole závodníků se zřejmě roztrhalo hned na protějším stoupání. Já projel drze mezi dvěma děvčaty a držel jsem se za vedoucími závodníky. Asi šestičlenná skupinka velkých koloběžek a mojí dvanáctky se hrnula do vrchu. Já věděl, že musím jet do stoupání ostře, protože na rovince budu pravděpodobně ztrácet. Vedení se střídalo až se ustálilo pro dvojici Vojta Hrůza a Jan Pavel, kteří se jen otáčeli, zda se někdo z nás nedotahuje a zřejmě šetřili síly úsporným tempem. Já jsem se vzdal na posledním stoupání před velkým sjezdem, do kterého jsem vjížděl s odstupem jako poslední. Těsně před cílem byla ostrá zatáčka a ostré stoupání na padesáti metrech až k hotelu. Tam jsem dojel posledního ze skupinky. Seskočil z koloběžky, aby po prudkém brždění před zatáčkou znovu nabral rychlost. Tak jsem si řekl, že to udělám také, protože přecijen běhání mi jde 😀 Na jeho úrovni jsem znovu naskočil a dupal až do cíle, kam jsem dojel o délku koloběžky za třetím a čtvrtým v cíli první časovky.

Několik minut jsem se vydýchával a pak jsem využil kupón na nápoj. Vychutnal jsem si čaj s výhledem na údolí a hřeben hor lehce zahalený do mraků.

Následovalo to hlavní, sjezd do Borové Lady. Tedy nejprve vyšlapat to, co jsme sjeli cestou k hotelu a pak teprve ten sjezd. Nebylo to ale jen hezké svezení, alespoň ne pro mě. Bylo třeba se notný kus ze sedmikilometrového úseku zpět do Kvildy zcela normálně odpichovat a udržovat co nejvyšší možnou rychlost. Vyjma několika krátkých úseků šlo jen asi půl kilometru před Kvildou jet v lehu mezi řidítky, pak vyšlápnout krátký kopeček, vjet na silnici a znovu zalehnout. Na druhém sedmikilometrovém úseků to bylo s činností nohou obdobné. Dalo se těšit jen na kousek cesty vedoucí mezi alejemi, po kterém následovala dlouhá rovinka do cíle sjezdu v Borové Ladě. Startovaly skupinky v minutových intervalech, takže se nedalo jednoduše odhadnout, kdo jak dojel. Já jsem jel ve dvojici a cestou jsme předjeli tři závodníky ze skupinky startující před námi. Všechny nás navíc v půli trasy, ještě než jsme opustili Kvildu, předehnal Vojta Hrůza na své zelené raketě. Pak nastalo nekončící odpichování a sledování, jak můj kolega ze startu mizí postupně metr po metru až tak na 100 m v cílové rovince.

V Borové Ladě byl zase chvilku čas na rozpravu a odpočinek před závěrečnou třetí časovkou směr Kvilda. Já jsem měl možnost si alespoň na chvilku osahat jeden z Kickbikeů RaceMAX, kterých jela velká spousta a byly krásně upravené, včetně vidlí z uhlíkového vlákna a krásných silničních kol s galuskami. Ta koloběžka s hliníkovým rámem byla lehká jako papír. Nálada byla vstřícná a příjemná.

Závěrečná časovka opět začínala hromadným startem. Dva závodníci zvolili únik. Já se chtěl držet čela a zjistit, kolik mám sil. Většinu cesty jsem strávil s kolegou na K6. Koloběžky s bílým zadním blatníkem šly na dálku rozeznat jen dle pneumatik. Pod prvním stoupákem (před značkou Kvilda) jsem byl pobídnut a vyrazil vpřed. Pořád jsem si nebyl jistý jestli nevytuhnu před cílem, ale finiše do šíleného krpálu mam naježděné z domova. Pak se kolem prohnal opět Vojta Hrůza a za chvilku zmizel z dohledu. Druhé velké stoupání k infocentru už bylo na zapřenou. Takový kousíček od cíle se přeci nedám dojet, tak jsem jen pozoroval asfalt pod sebou a strojovým tempem stoupal nahoru. Pozici jsem udržel a na vzdory výsledkům jsem dojel zpět do Kvildy pátý.

V cíli jsem si dal znovu čaj, a teprve tam začalo lehce poprchat. Následovalo vyhlášení vítězů dvou časovek a první tři místa ze sjezdu v kategorii muži, ženy a děti. Pak se losovala startovní čísla o věcné ceny a úplně na závěr každý závodník dostal sladkou kremroli. Netrvalo dlouho a z plácku před kavárnou nás rozehnal déšť.

Na závěr bych chtěl poděkovat pořadatelům bezpedalu.cz za pěkně připravený závod, vyšším mocem za to, že bylo výborné počasí a svým blízkým za podporu.

Fotky a výsledky.

Úprava představce a řidítek.

Po tom co jsem se poprvé vysekal na koloběžce jsem si vzpomněl na článek, na který jsem narazil v době, kdy jsem ji vlastně ještě neměl. Skvělý zdroj informací vždy byly přibližovadla.cz a tak jsem před pořízením koloběžky četl vše co se tam objevilo. Mimo jiné to byl i tento článek.

Jak se mi to vlastně stalo? Problém s řidítky jsem neměl do doby, než jsem v lese najel na kořen, řidítka se pootočila o „jeden zub“, a psi, které jsem měl přivázané k pasu, mi pomohli na zem. Nic se nestalo, mohl jsem jet dál. Doma jsem řídítka vrátil do původní polohy, ale už to nebylo ono, nyní už stačil menší náraz, aby se sklopila opět o jeden zub a já se o to už víc nestaral a jezdil víc nahrbený. To se nakonec nevyplatilo, protože jednoho krásného dne při jízdě z kopečku po štěrkové cestě, jsem před kameny čouhajícími ze země trochu zpanikařil, zmáčknul brzdy a pravděpodobně jsem se opřel do řidítek, protože ta šla dolů a já s nimi. Na jednu stranu byla výhra, že jsem pokračoval ze zatáčky ven do vysoké trávy, takže jsem se vůbec neodřel. Na druhou stranu to odneslo rameno, ve kterém jsem si něco v lepším případě natáhnul v horším přetrhnul. Rameno naštěstí funguje dál, ale je bolestivé. Takže pilník do ruky a směle do práce, než se vám to přihodí také.

Koloběžka K-bike

Je tomu více než měsíc od doby, kdy jsem se odvážil objednat koloběžku z malé dílny ve Zlíně. Tomu ale předcházelo několika týdenní vybírání a přebírání všech možných parametrů.
Koloběžka měla splňovat především požadavky, které byly stanoveny důvody, proč jsem se vůbec pro koloběžku rozhodl. Bylo nebylo a my šli na příhraniční německou horu Luzný. Výlet začal v Modravě, přes hájovnu na Březník, dlouhou lesní pěšinou na vrchol Luzný, to máme 13 km. Pak jsme se samozřejmě chtěli vrátit a vydali jsme se druhou cestou na Modravu. To máme dalších 13  kilometrů, jenže cesta je krásně hladká, svažitá, už se stmívá a nohy začínají pěkně bolet. K autu docházíme za tmy. A já přemýšlel, jaký by byl problém mít nějaký mountainboard, nebo cokoliv jiného, celou dobu na zádech a pohodlné úseky sjet. Ano, při hledání řešení jsem našel ledasco. Asi největší favorit byla typická skládací hliníková koloběžka, ale s nafukovacími většími kolečky. Kvůli pevnosti jsem od toho však upustil a našel klasické skládací koloběžky. I ty byly ve složeném stavu dost velké a hlavně těžké na nošení a já se pomalu dostal ke koloběžkám K-Bike. Ty nejsou ani velké, ani těžké a „domácí“ manufaktura měla příslib dobře odvedené práce. Pak zbývalo vybrat typ K5, K6 nebo K7. K5 je závodní se dvěma 12″ koly, stejně jako K6, která má ale vyšší rám a jezdec se více nadřepuje. K7 má přední kolo 16″. Preferoval jsem co nejmenší rozměry a s předpokladem jízdy v lehkém terénu zvolil K6. A skutečně v kombinaci se zatím opatrnou jízdou jsem se nikde nezadřel, i když břicho jsem už trochu obrousil.
Objednávka probíhala rychle, formulář odeslán v úterý večer a v pátek jsem si vyzvedával krabici na poště. Komunikace dobrá. Koupil jsem si ke koloběžce osvětlení, zvonek, odrazky, montpáky, které jsem už použil na obě kola, pryžové gripy a stříbrné bowdeny, abych vypadal jako frajer. Dále velkou brašnu na řidítka, která je skutečně užitečná. Vedle tašky na celou koloběžku jsem si nechal přibalit i přední a zadní blatník, ale pořád mi leží ve skříni. Schovám si jej až na podzim. Jen jsem udělal chybu, že jsem si neobjednal ještě nástavec na ventilek, hadičku a malou pumpičku. Měl jsem malou pumpičku doma, ale nafoukat s ní není žádná legrace. Ještě jsem si v Globusu přikupoval sadu imbusů, abych je mohl vozit s sebou, proto bych si je příště objednal rovnou s koloběžkou. 6 mm imbus je třeba k vyndání řidítek a obou kol. Už jsem dvakrát píchnul (vždy v sousední vesnici při cestě domů) a mohl jsem si vyzkoušet chytré řešení uchycení kol pomocí osového šroubu, kolo tak lze snadno vyndat i nasadit, je-li duše prázdná. To a jiné je detailně popsáno v návodu k použití, nebo na internetových stránkách. Stejně tak řidítka lze snadno oddělit a celou koloběžku naskládat do přepravní tašky a následně uložit spolu se zavazadly.
Mnou požadovaná skladnost je vynikající. Vejde se pohodlně mezi přední a zadní řadu sedadel našeho MPV i s lidmi a psy, aniž by překážela, jen mám obavu z řidítek a bouračky. Po vyndání řidítek se vejde snad kamkoliv. Teď se hodí obligátní srovnání s bicyklem, na kterém jsem jezdil. Aby se kolo vešlo do stejného vozu, musela jedna sedačka ze zadní řady pryč. Pokud bych chtěl kolo dát do Twinga, nemohl vzadu sedět nikdo, ani pro psy tam nebylo pohodlno, a dvě kola se tam nevešla už vůbec. Na druhou stranu jde-li o čistě cyklovýlet, je kolo samozřejmě rychlejším dopravním prostředkem a zároveň se na něm méně nadřete. Já měl ale opačný cíl, nadřít se co nejvíc. V případě rychlé jízdy se člověk skutečně musí otáčet, jinak je možné pohodlně plout krajinou, jen tak se odpichovat, ale nebude z toho žádná závratná rychlost. Naopak z kopce jede koloběžka jako raketa. Já téměř každý večer jedu trénovat do lesa, vyšlápnu si kopec, v nejvyšším bodě se otočím a dám hlavu mezi řidítka. Při pořádném rozběhu jsem to vytáhl na 48 km/h. Naštěstí se nemusím starat o brždění, dojezd domů je do mírného stoupání. Už jsem ale zkoušel pořádný sjezd na Šumavě. Jímala mě již hrůza z ne zrovna hladké cesty a tak jsem koloběžka nenechal jet rychleji než 56 km/h. Ještě týž den jsem pod Bučinou zachytil skupinku sjíždějící na půjčených Kostkách do Kvildy: hlava mezi řidítka a všechny jsem je musel předjet. A teď zpět k mé koloběžce.
Má malá kola foukaná na 70 psi, jízdu si tak nejlépe užiju na jakémkoliv tvrdém povrchu, ať už je to nová asfaltka nebo uježděná cesta na louce, kde je pod travou vrstva udusané hlíny, naopak špatně se mi jede i tlačí na cestě s velkými kameny. Nejspíš by to koloběžka dala, ale nechci si jí rozlámat a proto takovou jízdu nebudu zkoušet. Problém tady oproti kolu nastává v tom, že se jezdec musí odrážet, špatně to jde jak na mokrém asfaltu (zde záleží na obutí nohou), tak na mokré trávě, nebo písku/štěrku, kde prostě nohy při mocném záběru podkluzují. S běžnou dávkou opatrnosti jsem ale projel všechno a pokud to někde přeci jen nejede, není problém seskočit a tlačit.
Nevím jak sepsat jízdní vlastnosti. Když nejedu žádnou kudlu, tak jen ve stoje pluji krajinou, vlasy si nechám čechrat větrem a nejsem rušen ničím než šuměním pneumatik. Problém nastává, pokud musím pustit jednou rukou řidítka, při sjezdu nemyslitelné po rovince s velkým strachem, ale časem se to třeba naučím, napít se na rovince už docela zvládám. Malá kola prostě neposkytují takový gyroskopický efekt jako ta velká, proto se snáze odchýlí z kurzu, což by mohlo skončit nepříjemně. Koloběžka má stupátko tak akorát dlouhé, abych tam napasoval obě nohy přes sebe s mírně ohnutými prsty, mám tak pocit, že jsem pevně zaklíněn v jejím rámu. Všechny její rozměry jsou dostatečně minimální a proto jsem neměl problém si jí při výšlapu na Sedmiskalí pověsit chráničem brzdy na rameno a šplhat po kamenných schodech s volnýma rukama k občerstvení, čtení z mapy atd. Zde jsem opět vybral nejlepší možnou koloběžku, žádná jiná (Mibo, Kostka) se ani zdaleka neblížila šesti a půl kilům K6. S brašničkou plnou nářadí se dostává přibližně na 7,3 kg. Když si ještě vezmu bidon, zůstávám více než kilogram pod váhou holé Mibo Tiny (byť ta je skládací). Poslední poznámka k jízdě: kousek jsem také vezl batoh s lahví vody a není to nic pěkného. Při mohutném dřepování otravně poskakuje na zádech.
Shrnul bych to tak, že jsem koupí koloběžky neprohloupil, běžná chůze mi přijde nudná, na koloběžce jsem chtěl posilovat, takže pokud chci můžu se udřepovat, jak mi bude libo. Pokud ne prostě nepojedu tak rychle, pořád se budu ale pohybovat mnohem rychleji než pěšky. Trochu mě mrzelo, že jsem při souboji s bicyklem tento ztratil z dohledu hned na první rozbité cestě, kterou jsem nechtěl kvůli tvrdě nafoukaným kolům příliš pokoušet. Ale to, že je koloběžka pomalejší a člověk se víc nadře jsem už měl zjištěné, s tím vědomím jsem do koupě nového stroje šel. Všechno vyvažuje její užitečnost u mnou plánovaného způsobu cestování. Buď se někam nechám dovézt a jedu zpět domů či na smluvené místo. Nebo naopak někam dojedu pro rozehřátí a po dalším sportovním výkonu se nechám odvézt pryč (je-li ovšem někdo k dispozici). No a poslední způsob je výsadek, lov keší a návrat na místo. Nikdy není problém naložit koloběžku do auta, prostě a jednoduše ji někam narvu a fyzicky se s ní dostanu i tam, kam bych kolo nevzal.

V lednu 2014 navážu krátce na poslední větu. Celý podzim jsem projezdil na koloběžce naše krajské město. Byť je můj jízdní styl „nacpu se všude“ trochu nebezpečný, užívám si svobodu pohybu. Když se mi to hodí jedu po silnici, když se mi to hodí jedu po chodníku. Pokud na chodníku dojde k problému, je tak jednoduché seskočit a v blesku zastavit. Ve skutečnosti je to tak, že se autům vyhýbám a vím, že na chodníku se nejezdí, proto dávám chodcům co nejvíce prostoru. Jen na cyklostezce si vynucují právo jízdy zvonkem (pokud mají chodci hned vedle svůj pruh, nemají mi v cestě co dělat 🙂 Hlavní výhoda proti automobilu je, že můžu jet napříč hlavními tahy. Protáhnu se po kdejakém chodníku mezi bytovkami, zato auto prostě musí jet z bodu A do bodu B a pak zahnout doprava a jet pár kilometrů a pak se zase vrátit, jenom proto, abych objel jednosměrku. Nehledě na parkování. Při volbě MHD se musí čekat, postávat a bloumat na zastávkách, koukat z autobusu, jak navazující tramvaj právě odjíždí apod. Nicméně časově by mé cesty po městě vyšly nastejno. Koloběžku jsem parkoval ve stojanech, u zábradlí nebo v prodejnách, kam jsem šel nakupovat a jízdu jsem si užíval i v té největší zimě (loni ale žádná pořádná nebyla). Jediná otravná cesta byla, když pršelo. Nevypadá moc dobře, když máte nohavice až ke kolenům promočené.