Koloběžka K-bike

Je tomu více než měsíc od doby, kdy jsem se odvážil objednat koloběžku z malé dílny ve Zlíně. Tomu ale předcházelo několika týdenní vybírání a přebírání všech možných parametrů.
Koloběžka měla splňovat především požadavky, které byly stanoveny důvody, proč jsem se vůbec pro koloběžku rozhodl. Bylo nebylo a my šli na příhraniční německou horu Luzný. Výlet začal v Modravě, přes hájovnu na Březník, dlouhou lesní pěšinou na vrchol Luzný, to máme 13 km. Pak jsme se samozřejmě chtěli vrátit a vydali jsme se druhou cestou na Modravu. To máme dalších 13  kilometrů, jenže cesta je krásně hladká, svažitá, už se stmívá a nohy začínají pěkně bolet. K autu docházíme za tmy. A já přemýšlel, jaký by byl problém mít nějaký mountainboard, nebo cokoliv jiného, celou dobu na zádech a pohodlné úseky sjet. Ano, při hledání řešení jsem našel ledasco. Asi největší favorit byla typická skládací hliníková koloběžka, ale s nafukovacími většími kolečky. Kvůli pevnosti jsem od toho však upustil a našel klasické skládací koloběžky. I ty byly ve složeném stavu dost velké a hlavně těžké na nošení a já se pomalu dostal ke koloběžkám K-Bike. Ty nejsou ani velké, ani těžké a „domácí“ manufaktura měla příslib dobře odvedené práce. Pak zbývalo vybrat typ K5, K6 nebo K7. K5 je závodní se dvěma 12″ koly, stejně jako K6, která má ale vyšší rám a jezdec se více nadřepuje. K7 má přední kolo 16″. Preferoval jsem co nejmenší rozměry a s předpokladem jízdy v lehkém terénu zvolil K6. A skutečně v kombinaci se zatím opatrnou jízdou jsem se nikde nezadřel, i když břicho jsem už trochu obrousil.
Objednávka probíhala rychle, formulář odeslán v úterý večer a v pátek jsem si vyzvedával krabici na poště. Komunikace dobrá. Koupil jsem si ke koloběžce osvětlení, zvonek, odrazky, montpáky, které jsem už použil na obě kola, pryžové gripy a stříbrné bowdeny, abych vypadal jako frajer. Dále velkou brašnu na řidítka, která je skutečně užitečná. Vedle tašky na celou koloběžku jsem si nechal přibalit i přední a zadní blatník, ale pořád mi leží ve skříni. Schovám si jej až na podzim. Jen jsem udělal chybu, že jsem si neobjednal ještě nástavec na ventilek, hadičku a malou pumpičku. Měl jsem malou pumpičku doma, ale nafoukat s ní není žádná legrace. Ještě jsem si v Globusu přikupoval sadu imbusů, abych je mohl vozit s sebou, proto bych si je příště objednal rovnou s koloběžkou. 6 mm imbus je třeba k vyndání řidítek a obou kol. Už jsem dvakrát píchnul (vždy v sousední vesnici při cestě domů) a mohl jsem si vyzkoušet chytré řešení uchycení kol pomocí osového šroubu, kolo tak lze snadno vyndat i nasadit, je-li duše prázdná. To a jiné je detailně popsáno v návodu k použití, nebo na internetových stránkách. Stejně tak řidítka lze snadno oddělit a celou koloběžku naskládat do přepravní tašky a následně uložit spolu se zavazadly.
Mnou požadovaná skladnost je vynikající. Vejde se pohodlně mezi přední a zadní řadu sedadel našeho MPV i s lidmi a psy, aniž by překážela, jen mám obavu z řidítek a bouračky. Po vyndání řidítek se vejde snad kamkoliv. Teď se hodí obligátní srovnání s bicyklem, na kterém jsem jezdil. Aby se kolo vešlo do stejného vozu, musela jedna sedačka ze zadní řady pryč. Pokud bych chtěl kolo dát do Twinga, nemohl vzadu sedět nikdo, ani pro psy tam nebylo pohodlno, a dvě kola se tam nevešla už vůbec. Na druhou stranu jde-li o čistě cyklovýlet, je kolo samozřejmě rychlejším dopravním prostředkem a zároveň se na něm méně nadřete. Já měl ale opačný cíl, nadřít se co nejvíc. V případě rychlé jízdy se člověk skutečně musí otáčet, jinak je možné pohodlně plout krajinou, jen tak se odpichovat, ale nebude z toho žádná závratná rychlost. Naopak z kopce jede koloběžka jako raketa. Já téměř každý večer jedu trénovat do lesa, vyšlápnu si kopec, v nejvyšším bodě se otočím a dám hlavu mezi řidítka. Při pořádném rozběhu jsem to vytáhl na 48 km/h. Naštěstí se nemusím starat o brždění, dojezd domů je do mírného stoupání. Už jsem ale zkoušel pořádný sjezd na Šumavě. Jímala mě již hrůza z ne zrovna hladké cesty a tak jsem koloběžka nenechal jet rychleji než 56 km/h. Ještě týž den jsem pod Bučinou zachytil skupinku sjíždějící na půjčených Kostkách do Kvildy: hlava mezi řidítka a všechny jsem je musel předjet. A teď zpět k mé koloběžce.
Má malá kola foukaná na 70 psi, jízdu si tak nejlépe užiju na jakémkoliv tvrdém povrchu, ať už je to nová asfaltka nebo uježděná cesta na louce, kde je pod travou vrstva udusané hlíny, naopak špatně se mi jede i tlačí na cestě s velkými kameny. Nejspíš by to koloběžka dala, ale nechci si jí rozlámat a proto takovou jízdu nebudu zkoušet. Problém tady oproti kolu nastává v tom, že se jezdec musí odrážet, špatně to jde jak na mokrém asfaltu (zde záleží na obutí nohou), tak na mokré trávě, nebo písku/štěrku, kde prostě nohy při mocném záběru podkluzují. S běžnou dávkou opatrnosti jsem ale projel všechno a pokud to někde přeci jen nejede, není problém seskočit a tlačit.
Nevím jak sepsat jízdní vlastnosti. Když nejedu žádnou kudlu, tak jen ve stoje pluji krajinou, vlasy si nechám čechrat větrem a nejsem rušen ničím než šuměním pneumatik. Problém nastává, pokud musím pustit jednou rukou řidítka, při sjezdu nemyslitelné po rovince s velkým strachem, ale časem se to třeba naučím, napít se na rovince už docela zvládám. Malá kola prostě neposkytují takový gyroskopický efekt jako ta velká, proto se snáze odchýlí z kurzu, což by mohlo skončit nepříjemně. Koloběžka má stupátko tak akorát dlouhé, abych tam napasoval obě nohy přes sebe s mírně ohnutými prsty, mám tak pocit, že jsem pevně zaklíněn v jejím rámu. Všechny její rozměry jsou dostatečně minimální a proto jsem neměl problém si jí při výšlapu na Sedmiskalí pověsit chráničem brzdy na rameno a šplhat po kamenných schodech s volnýma rukama k občerstvení, čtení z mapy atd. Zde jsem opět vybral nejlepší možnou koloběžku, žádná jiná (Mibo, Kostka) se ani zdaleka neblížila šesti a půl kilům K6. S brašničkou plnou nářadí se dostává přibližně na 7,3 kg. Když si ještě vezmu bidon, zůstávám více než kilogram pod váhou holé Mibo Tiny (byť ta je skládací). Poslední poznámka k jízdě: kousek jsem také vezl batoh s lahví vody a není to nic pěkného. Při mohutném dřepování otravně poskakuje na zádech.
Shrnul bych to tak, že jsem koupí koloběžky neprohloupil, běžná chůze mi přijde nudná, na koloběžce jsem chtěl posilovat, takže pokud chci můžu se udřepovat, jak mi bude libo. Pokud ne prostě nepojedu tak rychle, pořád se budu ale pohybovat mnohem rychleji než pěšky. Trochu mě mrzelo, že jsem při souboji s bicyklem tento ztratil z dohledu hned na první rozbité cestě, kterou jsem nechtěl kvůli tvrdě nafoukaným kolům příliš pokoušet. Ale to, že je koloběžka pomalejší a člověk se víc nadře jsem už měl zjištěné, s tím vědomím jsem do koupě nového stroje šel. Všechno vyvažuje její užitečnost u mnou plánovaného způsobu cestování. Buď se někam nechám dovézt a jedu zpět domů či na smluvené místo. Nebo naopak někam dojedu pro rozehřátí a po dalším sportovním výkonu se nechám odvézt pryč (je-li ovšem někdo k dispozici). No a poslední způsob je výsadek, lov keší a návrat na místo. Nikdy není problém naložit koloběžku do auta, prostě a jednoduše ji někam narvu a fyzicky se s ní dostanu i tam, kam bych kolo nevzal.

V lednu 2014 navážu krátce na poslední větu. Celý podzim jsem projezdil na koloběžce naše krajské město. Byť je můj jízdní styl „nacpu se všude“ trochu nebezpečný, užívám si svobodu pohybu. Když se mi to hodí jedu po silnici, když se mi to hodí jedu po chodníku. Pokud na chodníku dojde k problému, je tak jednoduché seskočit a v blesku zastavit. Ve skutečnosti je to tak, že se autům vyhýbám a vím, že na chodníku se nejezdí, proto dávám chodcům co nejvíce prostoru. Jen na cyklostezce si vynucují právo jízdy zvonkem (pokud mají chodci hned vedle svůj pruh, nemají mi v cestě co dělat 🙂 Hlavní výhoda proti automobilu je, že můžu jet napříč hlavními tahy. Protáhnu se po kdejakém chodníku mezi bytovkami, zato auto prostě musí jet z bodu A do bodu B a pak zahnout doprava a jet pár kilometrů a pak se zase vrátit, jenom proto, abych objel jednosměrku. Nehledě na parkování. Při volbě MHD se musí čekat, postávat a bloumat na zastávkách, koukat z autobusu, jak navazující tramvaj právě odjíždí apod. Nicméně časově by mé cesty po městě vyšly nastejno. Koloběžku jsem parkoval ve stojanech, u zábradlí nebo v prodejnách, kam jsem šel nakupovat a jízdu jsem si užíval i v té největší zimě (loni ale žádná pořádná nebyla). Jediná otravná cesta byla, když pršelo. Nevypadá moc dobře, když máte nohavice až ke kolenům promočené.

1 komentář u „Koloběžka K-bike

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *