Původní zklamání z překryvu termínů první soutěže ZČHL a ČP VPK se proměnilo v zajímavý plán stihnout obě soutěže, když jsme se dozvěděli, od dobře informovaného zdroje cestou z Ostravy, že je přehozeno pořadí závodu kategorií mužů a žen na ČP tak, aby se daly obě soutěže stihnout. Zabrali jsme druhé místo na startu soutěže v Horní Lukavici, která je přibližně půl hodiny jízdy vzdálena od stanice HZS Košutka. Čekalo nás nemilé přivítání, když si svévolní pořadatelé dovolili vložit další mužstva před nás a odsunuli rozběh až na pátou pozici. Horkou krev zchladil výpadek časomíry pro druhý startující celek, to by nás zdrželo ještě více. Rozběh se nám nevyvedl a nemá cenu se o něm rozepisovat. Po příjezdu na závodiště u Globusu jsme prošli kolem loučky zaplněné dětskou soutěží v PÚ. Zabrali si poslední volnou lavičku, hned vedle první pomoci a dozvěděli se z tlampačů, že se začne běhat za deset minut, což si troufám říct zas takové pravda nebyla, nicméně čas rozběhat se a jinak připravit byl velice krátký, museli jsme se spokojit s ranním rozběháním na lize. Právě se fasovala čísla, Libor přinesl třicítku a jednačtyřicítku spolu s pořadníkem startujících. Start nás čekal až okolo poloviny startovního pole a tak nás zabavilo sledování ostatních závodníků a nespočet pádů, při kterých se ale nic vážného nepřihodilo. Do rozběhu jsem šel s velmi dobrým běžcem, kterému jsem celou dobu koukal na záda a mohl jsem se s ním vytáhnout k lepšímu výsledku, takhle rychle totiž na tréninku nezvládám zaběhnout, prostě se nepřinutím ještě přidat. Bohužel jsem nedal středy, možná bohudík, protože jsem dal výborně rozdělovač. Nedal jsem ale i proudnici, tak jsem dokončil šest setin sekundy za svým maximem v čase 17.46 zatímco můj soupeř zaběhl těsně pod hranicí sedmnácti sekund. Byl jsem ale velice spokojen s ohledem na průšvih spáchaný v Ostravě a jen se potvrdilo, že je k úspěchu je třeba objet co největší množství závodů. Cílem druhého pokusu bylo o ždibíček zrychlit a pokořit osobák, ne-li sedmnácti sekundovou hranici. Závodník ve vedlejší dráze se mi znovu vzdaloval, ale bylo rozběhnuto dobře. Na středy už nedošlo neb jsem si pravděpodobně natáhl hadici pod nohu a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, ležel jsem na zemi. Nechal jsem se ošetřit u vedlejší lavičky a druhý den, na soutěži v Seči, sledoval jak celá oblast pod loktem pěkně hnědne. Celkově převládá spokojenost, počasí dobré, další zkušenosti, první body na „domácí“ soutěži a už nyní tučnější bodové konto než v loni, jen škoda, že už další pravděpodobně nenasbírám, soutěž v Pacově se nekoná a další závody jsou z ruky nebo se kryjí s ligou. Nedělní závod Extraligy říznuté ZČHL se nám opět nevydařil, na levém proud se nezdařily středy a v očích jsem měl smrt, když ti blázni vzádu vzali za plyn, ve chvíli kdy jsme míjeli druhou značku. K čáře jsem doběhl v šílením kalupu, proudnici jsem držel přes ruku a prostříkl nějakou vteřinku na čas 18.45. Výsledek 19.71 samozřejmě na body opět nestačil.

Po anabázi s MČR v PS v loňském roce jsem konečně dostal příležitost podívat se do Ostravy coby člen reprezentace Západočeské univerzity.

Byl jsem velice překvapen servisem poskytnutým školou: dvě vozidla s řidičem, ubytování i prostředky na stravování. Jako tým jsme se poprvé viděli při odjezdu z Plzně a během pěti hodin mohli promyslet finální sestavy na kolektivní disciplíny, původní záměr byl ovlivněn odpadlíkem na poslední chvíli. Přestože první den se soutěžilo až od pravého poledne, na pohledný stadion při stanici HZS v Porubě jsme dorazili v době finálních příprav na mistrovství, abychom naposledy trénovali. Polytanová dráha byla pocitově velmi rychlá a překážky kvalitní.
Na soutěži nás přivítali zástupci z řad vedení Vysoké školy báňské, města Ostrava, SH ČMS i asociace akademických sportů. První na řadu přišli muži s dlouhými žebříky a k vidění se naskytly výstupy všech možných kvalit. Do ženských stovek nastoupily dvě naše kolegyně a po raním zácviku si nevedly vůbec špatně, naopak až překvapivě dobře. Do mužských stovek jsme také nastoupili všichni. Mě se pramálo dařilo a oba pokusy byly jako přes kopírák. S kolegou ve vedlejší dráze jsme šli až k rozdělovači bok po boku. U mě se projevil značný nedostatek zkušeností, neb jsem do rozdělovače naběhl jak smyslů zbavený a přestože jsem v obou případech strefil koncovku výborně, rozdělovač se odpotácel stranou dříve, než jsem zacvakl zuby. Se zkaženou náladou jsem k večeru nastoupil na třetí úsek naší jediné štafety, zde jsem se snažil nezklamat tým, avšak na předávce mě kolega předběhl (při tréninku nám to ale vycházelo pěkně) rozdělovač jsem jistil, ale i tak jsem zapojoval až na druhý pokus a na druhé předávce jsem měl problém závodníka na posledním úseku dohnat. Štafeta tak byla s časem 66.55 řádově horší než ty na čele celkového pořadí. V celkovém pořadí mistrovství jsme tak urvali první dva bodíky. Z prvního dne jsem si tak odnesl jen spálenou kůži.
Ráno se ukázalo, že dva bodíky už nemáme, do pořadí ve štafetách byl zařazeny i druhé štafety, jako by se jednalo o jiný tým. Na útocích od deváté hodiny dopolední se užívalo pouze erární nářadí, tři sady hadic, dvoutaktní stroj s automatickou vývěvou a savice, které už snad nikdo nechtěl používat, tak je daly študákům, tohle berte s nadsázkou, jsem ovlivněn hořkou osobní zkušeností. Jak už jsem psal výše, cestou do Ostravy jsme si rozdělovali posty, z původního proudu jsem přešel na spoj savic. Tento post osobně považuji za jeden z nejméně obtížných v požárním útoku. Kdysi jsem ho běhal a je samozřejmé, že každý tým má to nejlepší možné vybavení a spojení savic nedělá problém nikomu, kdo občas sportuje, ne však s dodaným materiálem. Nyní bylo potřeba zapojit i hlavu, což se mi vymstilo. Když se savice dostatečně razantně spojily, matka přeskočila závit a bylo vymalováno. Tato možnost by mě ani ve snu nenapadla a proto jsem jí při tréninku nevěnoval pozornost, ano byla to moje chyba. Na kolbiště jsme nastoupili v kategorii muži jako druzí, dvakrát selhala pistole a když už jsme dokončili útok v ne příliš rychlém čase kolem čtyřiceti sekund, savice s matkou přes závit se rozpojily aniž by rozhodčí dal povel. Byl jsem dokonce dotazován jestli jsem spojil či nikoliv. Takže mám další neúspěch na svém kontě, ale tu se karta otočila, před druhým útokem jsem pořádně potrénoval a hned jsme tam i díky klukům na celém útočném vedení vystřihli třetí místo a čtyři body pro univerzitu. Poslední disciplínou s naší účastí byl požární útok smíšených družstev, tým zůstal totožný, změna proběhla na postu košaře a béčkaře. Zde se vyskytl další problém, při zavodněné čerpadla před nastartováním bylo velmi obtížné uvést stroj do chodu, nás to zpomalilo minimálně, jiným zkazilo celý útok. Přesto s časem 36 s bralo naše družstvo průběžně první místo a bylo znát, že složená družstva nejsou tak silná jako čistě ženská či mužská. Při druhém pokusu jsme rozhodli, že volnou chvíli při nasazování koše využiji k nastartování stroje. Vyplatilo se a výsledková tabule nesla informaci, že ZČU brala ve smíšených družstvech druhé místo.
Vezli jsme si domů dva poháry, dvě sady medailí a příjemný pocit, že jsme dosáhli úspěchu v silné konkurenci i když naše družstvo nebylo tak početné a škole se odvděčili za poskytnuté prostředky.