Na to, že jsme celý víkend na soutěži v požárním útoku jsem zvyklý. Obnáší to několik hodin čekání od úvodního nástupu, přes jediný pokus v soutěži a závěrečný nástup. V poslední době často ani nezůstáváme do konce, protože na body do ligy nemáme nárok. Sobota 27. a neděle 28.7.2013 však byly jiné.
V sobotu jsme celkem brzy nasedli s bráchou do auta směr Domažlice. V místních kasárnách uspořádal Jaroslav Hrdlička s dalšími nadšenci malou soutěž v běhu na 100 m s překážkami, která volně navazovala na jarní dvoudenní výcvik v Horšovském Týně. Letos nebyla ani Plzeňská stovka, v Pacově se už také nezávodí a tak veškeré snažení skončilo v půli června na krajské soutěži, kde ani nefungovala časomíra. Takto prázdný rozpis soutěží výkonům rozhodně neprospívá a můžeme být rádi, že se profesionální hasiči ujali organizace. Dráha byla poskládaná z tartanových dílců, byla neobvykle, ale jinak příjemně měkká. Různě nepovedené seskoky z překážek si tak klouby rozhodně neodnesly. To vyhovovalo charakteru akce. Dle pozvánky se mohli i nezkušení závodníci či závodnice přijet zeptat či okoukat techniku od zkušenějších, nebo rovnou přítomných reprezentantů ČR. Po příjezdu jsem viděl mladíky snad poprvé zkoušející bariéru a je jen dobře, že jsou ochotni sportovat a především, že je jejich vedoucí na závod dopraví a pomohou jim začít.
Za Kornatice jsme přijeli závodit čtyři a už od začátku mě provázela příjemná atmosféra. Byť jsem se v úterý (na po dlouhé době prvním) tréninku zasekl na bariéře a i v sobotu jsem cítil únavu nohou, musel jsem několikrát vyzkoušet přeskok. Umělý povrch se značně liší od trávy, zejména v rychlosti. Dráha vypadala dobře, jak jsem psal dříve, byla pohodlná pro nohy. V devět hodin dopoledne začala soutěž mužskou kategorií o čtrnácti závodnících. Děvčat bylo asi dvacet a to přisuzuji účasti několika větších partiček. Zatímco dva kornatičtí závodníci si pokusy odbyli již v prvních dvou rozbězích, já měl číslo 12 a šel jsem skoro na konci a mohl jsem jen čekat jaký výkon podám. Proudnice mi na pásku pořád nedrží a už nevím co s ní budu dělat. Operativně jsem ji ale zaháknul přes dvojitý opasek. Zarovnal jsem se do bloků. Výstřel a vše probíhá hladce, snad jen půlspojky byly trochu zpožděné. Současný styl rozdělovače se znovu ukázal jako bezchybný a časomíra zastavila na hodnotě 17.21, což bylo velice pěkné. Soutěž odsýpala pěkně a tak mi nezbyl čas na nic jiného, než motání hadic a rovnání rozdělovačů do dráhy pro druhé kolo.
Po obligátně pomalejším prvním kole, ve kterém si trať teprve ošahávám, je třeba se ve druhém kole zaměřit na opravu chyb a vylepšení nedostatků. Zaznamenal jsem několik drobných zaváhání a pomalý běh na některých úsecích. Druhý rozběh vyšel nad očekávání, i když tam ještě byly rezervy v rychlosti, tak bariéra, půlspojky i rozdělovač, a ten především, vyšly skvěle. Výsledek 16.57 a nový osobák. Před lety (2010) jsem měl osobák 17.40 a myslel jsem si, že níž to už nepůjde. K lepšímu výkonu mi pomohly, mimo mých invencí, hlavně rady zkušenějších, Milana a Jindru už jsem zmiňoval ve článku k Horšovskému Týnu. K horšímu zase pomohlo to, že po krajské soutěži mě již nic nečekalo a trénink byl ve zbytku roku sporadický. Kornatice tak braly první a druhé místo. To zařídil Marek s časem 17.72.
Kategorie žen se také nijak netáhla a tak bylo kolem jedenácté hotovo. Kromě medaile jsem dostal i pravé hasičské brýle. Ačkoliv sluneční brýle používám nanejvýš v autě, tyhle hasičské od firmy Dräger jsem si užil po oba víkendové dny.
Následoval přesun do nedalekých Krchleb, to je tam, co dělají dobré koláče. Po zkušenostech z Nového Sedliště a Vsi Touškova jsem čekal víc, ale práce startéra celou soutěž degradovala na běžný pouťový závod. Ale možná je můj názor ovlivněn neúspěchem. Vedro bylo neskutečné, dokonce jsem i chvíli spal, jak bylo čekání, než odběhne dvacítka družstev před námi, dlouhé. Nikdo nerespektoval registraci na Firesportu a strčili nás na poslední místo. Když už na nás konečně došla řada, tak se utrho béčko u mašiny. Hned bych si vytrhal vlasy :). Tak snad ve druhém kole budeme mít víc štěstí. Výměnu koncovky a další nezbytné úkony jsem jen letargicky sledoval a náladu mohla vylepšit jen konverzace nebo čtení oslavného článku v novinách, kde se moje jméno objevilo hned třikrát. Při druhém pokusu většina družstva přešla na nepsané pravidlo soutěže: vyběhnout jakmile startér dořekne pozor. Já to nějak zaspal. Na základně jsem byl ale včas, udělal jsem pár kroků a dotahoval jsem koncovky na rozdělovači. Efektně jsem rozhodil céčková vedení předemnou a položil kus kovu do husté trávy. Tím moje práce na požárním útoku skončila. Docela příjemná změna oproti postu proudaře, na kterém stojí a padá úspěch celého týmu. Celkových 15.68 stačilo jen na dělené páté místo. Sud piva vyhrály Honezovice s jediným výkonem pod 15 sekund — 14.98. Koupil jsem koláč a jel domů.
Bylo třeba se pořádně vyspat na neděli. Železný hasič je ve Strážově už podruhé. Prvně to byl nářez. V Plánici jsem prošel trať a ani jsem si nemusel sednout. Ve Strážově jsem se nějakou dobu válel na matraci a to si pamatuji moc dobře. Tak jaké to bude letos. Při procházení tratě je vidět, že se nic nezměnilo k lehčímu, naopak se přitvrdilo na výšce lešení a délce tahání figuríny, což považuji za nejtěžší zkoušku. Člověk na sebe musí navalit osmdesáti kilového neforemného panáka a vláčet se s ním. I když si dovedu představit, že skutečné lidské tělo se drží ještě hůře a vzdálenost od požáru může být několikrát delší. Závěrečný výběh do mírného kopce je po tom všem jen třešnička na dortu této sebezničující soutěže. Ale ne, já zapomněl na pětatřicet stupňů Celsiových ve stínu, které panovaly v době, kdy jsem disciplíny vykonával. Ale vezmeme to popořadě. Na začátku se roztahuje útočné vedení ze dvou proudů B, každý o třech hadicích, tj. 60 metrů do stoupání. Následuje šedesát úderů palicí v hammerboxu. Dále bylo třeba prosoukat se s i dýchacím přístrojem Saturn 7, který má závodník po celou dobu jako zátěž, skrz okno (štafetová překážka). Pak vzhůru do oblak na lešení, zajistit se pomocí opasku a vytáhnout závaží na laně. Na zemi pak čekaly dvě řady pneumatik na proběhnutí a hurá na motání hadic. Od minule jsem zlepšil techniku a motal jak jen to šlo. Pak přenést dva třicetikilové kanystry. Už se blížíme do konce, ale ten je nejlepší. Další úkol je osmkrát převalit traktorovou pneumatiku, tady už si říkám, proč to vůbec dělám. Následuje překonání dvoumetrové bariéry, kterou sice znám z požárního sportu, ale v zásahových botách a patnáctikilovým kusem oceli na zádech je to přecijen něco jiného. Překonávám ji s drobným zaškobrtnutím a rychlostí důchodce dohánějící tramvaj se lopotím k poslednímu úkolu — té figuríně o které jsem již mluvil. Se sebezapřením ji dopravuji do cíle a nyní závěrečný běh k cílovému tlačítku. Ve stoje se nechám odstrojit z opasku a dýchacího přístroje, vysvléct z třívrstvého zásahového obleku (ve kterém je vedro i za chladné noci — takový dvoudílný spacák do hor), ale pak stejně v lehkých mrákotách ulehám s kelímkem vody na matraci. Lýtka mám jak kámen tvrdá. Hned si beru kraťasy a jdu tiše trpět do stanu pro diváky. Pro příště si musím zapamatovat, že nemám pít perlivou vodu, protože jsem se musel na notnou dobu odebrat k odpadkovému koši a bojovat se svým žaludkem.
Pak jsem měl ještě za úkol povzbuzovat bratra. Nakonec mi řekl, že stejně nic neslyšel. Co se dá dělat než příště víc řvát. Uznávám, že v zásahové přilbě bude poslech trochu jiný. Ve Strážově bylo zase krásně, všemu nasadil korunu Český rozhlas, který na cestě domů v klimatizovaném voze říkal, že záchranáři mají spoustu práce s lidmi, kteří v těchto vedrech dřou na zahradách nebo se oddávají sportu na, který nemají. Já jen můžu říct, že se nikdo nesložil, jen jeden závodník na konci startovního pole nedokončil. Prostě odešel a sedl si na lavičku.
Od posledně jsem si polepšil o pár sekund, nyní jsem na prvního ztratil 25,5 sekundy, v roce 2012 to bylo 33 sekund. Posunul jsem se z šestého místa na čtvrté a o pouhých pět sekund mě utekla třetí příčka. Přitom letošní trať trvala nejrychlejšímu závodníkovi o 34 sekund déle než loňská tehdejšímu vítězi.