Šumavský sjezd 2014

Koloběžku mám víc než rok a závodění mě dost lákalo. Nevěděl jsem, co mám čekat a jaké to vlastně bude. Jediné co jsem znal byla cesta z Kvildy na Bučinu, kterou jsem nesčetněkrát prošel a projel na lyžích a jednou i na koloběžce. Jenže, jaké to bude v závodním tempu.

Start proběhl hromadně z parkoviště u cukrárny a kavárny. Vyrazili jsme do mírného kopečku směrem na Borovou Ladu. Jelo to samo, tak jsem se držel čela a za odbočkou na Bučinu jsem viděl na tachometru přes 50 km/h a po pravé ruce nebezpečně blízko jednoho ze závodníků. Proti jelo auto a to byl ten pravý adrenalin na koloběžce. Moc jsem se neohlížel, ale pole závodníků se zřejmě roztrhalo hned na protějším stoupání. Já projel drze mezi dvěma děvčaty a držel jsem se za vedoucími závodníky. Asi šestičlenná skupinka velkých koloběžek a mojí dvanáctky se hrnula do vrchu. Já věděl, že musím jet do stoupání ostře, protože na rovince budu pravděpodobně ztrácet. Vedení se střídalo až se ustálilo pro dvojici Vojta Hrůza a Jan Pavel, kteří se jen otáčeli, zda se někdo z nás nedotahuje a zřejmě šetřili síly úsporným tempem. Já jsem se vzdal na posledním stoupání před velkým sjezdem, do kterého jsem vjížděl s odstupem jako poslední. Těsně před cílem byla ostrá zatáčka a ostré stoupání na padesáti metrech až k hotelu. Tam jsem dojel posledního ze skupinky. Seskočil z koloběžky, aby po prudkém brždění před zatáčkou znovu nabral rychlost. Tak jsem si řekl, že to udělám také, protože přecijen běhání mi jde 😀 Na jeho úrovni jsem znovu naskočil a dupal až do cíle, kam jsem dojel o délku koloběžky za třetím a čtvrtým v cíli první časovky.

Několik minut jsem se vydýchával a pak jsem využil kupón na nápoj. Vychutnal jsem si čaj s výhledem na údolí a hřeben hor lehce zahalený do mraků.

Následovalo to hlavní, sjezd do Borové Lady. Tedy nejprve vyšlapat to, co jsme sjeli cestou k hotelu a pak teprve ten sjezd. Nebylo to ale jen hezké svezení, alespoň ne pro mě. Bylo třeba se notný kus ze sedmikilometrového úseku zpět do Kvildy zcela normálně odpichovat a udržovat co nejvyšší možnou rychlost. Vyjma několika krátkých úseků šlo jen asi půl kilometru před Kvildou jet v lehu mezi řidítky, pak vyšlápnout krátký kopeček, vjet na silnici a znovu zalehnout. Na druhém sedmikilometrovém úseků to bylo s činností nohou obdobné. Dalo se těšit jen na kousek cesty vedoucí mezi alejemi, po kterém následovala dlouhá rovinka do cíle sjezdu v Borové Ladě. Startovaly skupinky v minutových intervalech, takže se nedalo jednoduše odhadnout, kdo jak dojel. Já jsem jel ve dvojici a cestou jsme předjeli tři závodníky ze skupinky startující před námi. Všechny nás navíc v půli trasy, ještě než jsme opustili Kvildu, předehnal Vojta Hrůza na své zelené raketě. Pak nastalo nekončící odpichování a sledování, jak můj kolega ze startu mizí postupně metr po metru až tak na 100 m v cílové rovince.

V Borové Ladě byl zase chvilku čas na rozpravu a odpočinek před závěrečnou třetí časovkou směr Kvilda. Já jsem měl možnost si alespoň na chvilku osahat jeden z Kickbikeů RaceMAX, kterých jela velká spousta a byly krásně upravené, včetně vidlí z uhlíkového vlákna a krásných silničních kol s galuskami. Ta koloběžka s hliníkovým rámem byla lehká jako papír. Nálada byla vstřícná a příjemná.

Závěrečná časovka opět začínala hromadným startem. Dva závodníci zvolili únik. Já se chtěl držet čela a zjistit, kolik mám sil. Většinu cesty jsem strávil s kolegou na K6. Koloběžky s bílým zadním blatníkem šly na dálku rozeznat jen dle pneumatik. Pod prvním stoupákem (před značkou Kvilda) jsem byl pobídnut a vyrazil vpřed. Pořád jsem si nebyl jistý jestli nevytuhnu před cílem, ale finiše do šíleného krpálu mam naježděné z domova. Pak se kolem prohnal opět Vojta Hrůza a za chvilku zmizel z dohledu. Druhé velké stoupání k infocentru už bylo na zapřenou. Takový kousíček od cíle se přeci nedám dojet, tak jsem jen pozoroval asfalt pod sebou a strojovým tempem stoupal nahoru. Pozici jsem udržel a na vzdory výsledkům jsem dojel zpět do Kvildy pátý.

V cíli jsem si dal znovu čaj, a teprve tam začalo lehce poprchat. Následovalo vyhlášení vítězů dvou časovek a první tři místa ze sjezdu v kategorii muži, ženy a děti. Pak se losovala startovní čísla o věcné ceny a úplně na závěr každý závodník dostal sladkou kremroli. Netrvalo dlouho a z plácku před kavárnou nás rozehnal déšť.

Na závěr bych chtěl poděkovat pořadatelům bezpedalu.cz za pěkně připravený závod, vyšším mocem za to, že bylo výborné počasí a svým blízkým za podporu.

Fotky a výsledky.

ZČHL 2014

Na rok 2014 jsme připravili nový tým pro Západočeskou hasičskou ligu pod hlavičkou SDH Kornatice. Jako parta jsme za Kornatice běhali už nějaký ten rok, ale ligu jsme jezdili za několik týmů. Kornatice se ZČHL účastnily až do roku 2008, takže po velké pauze se složení týmu značně změnilo. Krom dvou místních byli na soupisce samí přespolní, ale tím rozhodně nejsme v dnešní době výjimeční. Složení týmu (i případní náhradníci) vypadalo nadějně, dostatek zkušeností, většina zvládala několik postů v požárním útoku. Hned z počátku jsme na několika postech bojovali s tím, že to bylo pro dané závodníky nové a nějakou dobu trvalo si na náčiní i práci s ním zvyknout a upravit k obrazu svému. To byl případ dvojice na náběru vody a béčkách. Do toho přišlo zranění proudaře a náhradník, bohužel také po zdravotních problémech, se s námi trochu trápil, ale o to hezčí bylo, že nám přesto vypomohl. I přes zmiňované zkušenosti ze závodů se nám také povedlo přešvihnout pětiminutový limit na přípravu útoku a problémy se kupily, když strojník nemohl pokračovat ze zdravotních důvodů. Po polovině ligy (šesti závodech) jsme měli na kontě jen 14 bodů, když nejvydatnější přísun bylo 10 bodů za 6. místo z Úherec.

Všichni víme, jak dlouho se po zranění člověk dostane zpět do formy. Když se k tomu přidá ještě smůla, není divu, že celý tým je jako na trní. Po dalších závodech bez přísunu bodů se nečekaně dařilo na naší oblíbené dráze „na Valše“, kde jsme s časem 18.40 brali krásné 4. místo. Následující závod šel pro změnu na vrub košaře a vidina umístění do desátého místa se pomalu rozplývala, neboť bychom museli dvě poslední kola přinejmenším vyhrát.

Jak se nakonec ukázalo, tak nám trn z paty vytrhl savičář ze sousedního Nevida, který se ujal postu košaře. I bez velkého secvičení (během dvou tréninků) s naběračem dokázala dvojice dát rychle kvalitní vodu do stroje a na závěr sezóny jsme si zapsali vytoužené sedmnáctkové časy. 17.93 na tvrdé dráze lehce z kopečka v Úněticích stačilo na 5. místo a 17.89 na měkké dráze lehce do kopečka v Bezděkově nám vyneslo dokonce třetí příčku.

Celkově to stačilo jen na 11. místo, což je škoda. Na druhou stranu jsme získali poučení a další zkušenosti, čeho se vyvarovat a co sledovat.

Okresní soutěž v Němčovicích

Okresní soutěž se opět konala v Němčovicích. Nově na plácku u silnice přibyly fotbalové branky a za nimi velké sítě, takže se běhalo pěkně napříč. Tráva už zabírá většinu plochy, ale kvalita povrchu zůstala stejná. Pěkně tvrdý podklad s krátce střiženou travičkou je na běhání ideální.

Soutěži jako obvykle chyběl spád, všechno trvalo zbytečně dlouho. Výkony družstev, pro které příprava na okresní soutěž zahrnovala vyplnění přihlášky nám poskytovaly skutečně rozvleklou podívanou. Co namíchlo mě osobně byla naprostá absence závodčího ve stovkách jednotlivců. Bylo super, že se konečně prosadil běh na dvě dráhy, který je atraktivní pro diváky a motivující pro běžce, ale když jsem ani netušil, do které dráhy se mám postavit, přemohla mě letargie.

Co pořadatelé více méně ovlivnit nemohli byl místy silný vítr, to uvádím spíš pro dokumentační účely, pochybuji, že něčí výkon závažně ovlivnil. Bylo polojasno, odpoledne jasno, ideální počasí.

A co samotné sportování? Jako na kraji jsme šli „All-in“, jediná štafeta a tři stovkaři. A zase to vyšlo. Štafeta se ještě běžela na vlhké trávě, na posledním úseku jsme zaznamenali pád závodníka při umisťování hasicího přístroje, odnesl to naštěstí jen horší čas, necelých 71 sekund. Další tým zaběhl, také s podobným pádem, čas kolem 78 sekund. Pamětihodná byla plejáda červených praporků pro první tři štafety. Borci totiž nepochopili, že předávka má probíhat až za čárou, ne že si na čáru stoupnou a natáhnou ruku, pak tam byly ještě výběhy z dráhy a nezapojené rozdělovače.

Stovky mužů probíhaly až po skončení štafet a stovek žen. Na začátku vystřídal mokrou trávu otravný vítr, ale první pokusy jdou stejně pro tým. Bylo vidět, že se ani po letech nic nezměnilo a výkony se v průměru k lepšímu neposunuly. Ani já se nezlepšil, druhý pokus jsem dal naprosto stejně jako v loňském roce, tedy 16.95. Moc příjemné bylo pokoukání na výsledkovou listinu, kde na prvních třech řádcích bylo v kolonce družstva napsáno Kornatice.

Když jsme vyhráli štafetu i stovky, bylo třeba nezkazit útok. Útok jsme zkazili, tj. oba pokusy kolem 28 sekund (28.53 a 27.78), ale ani to nemělo konkurenci. Zbytku startovního pole vypálili rybník sousedé z Nevida s pěkným časem 30.19 z prvního pokusu a jim sekundovali zkušení borci z Holoubkova s vyrovnanými časy, ten o málo lepší byl 31.34. Ostatní paběrkovali s velice špatnými časy.

Výsledek byl ale potěšující, družstva z jihu okresu, tj. Kornatice, Nevid a Mirošov brala první tři místa s pěkným bodovým odstupem (3, 7 resp. 9 bodů) od zbytku (12, 18, 19 a 19). Chtěl bych věřit tomu, že tréninkové aktivity těchto tří družstev, které hostuje hřiště v Nevidě, přinesly své ovoce a motivují závodníky k lepší přípravě. Bylo by přihlouplé si stěžovat na to, že pořád vyhrává jedno družstvo, ale neudělat nic, abych se jim alespoň přiblížil.

Krajská soutěž 2014

II. kolo požárního sportu mělo letos na starost OSH Tachov a konalo se na pěkném stadionu TJ Baník Stříbro. Ráno bylo vše připravené, dráha rozměřená. Prezence probíhala na jedničku, čísla pro závodníky jsme dostali v igelitové tašce a na vysoké teploty nám pořadatelé naordinovali balení vody. Další plus měli pořadatelé za rychlý nástup, a zdálo se, že jejich činnost nám vyžene z hlavy vzpomínky na poslední krajská kola, kde soukolí organizátorů nepěkně skřípala.

Program byl vymyšlený parádně, štafeta můžů, štafeta žen a pak souběžně stovky žen a požární útok mužů následované prohozením disciplín, tedy souběžně útoky žen a stovky mužů. Černou kaňkou na krajských soutšžích je prodleva po vyvěšení výsledků, ve které mají týmy možnost podat protest. Ale pravidla jsou pravidla.

Letos jsme ale na kraj málem nejeli, jak čas šel, ten zjistil, že nemůže, ten se zranil a nakonec nás nebylo ani šest na stovky. Naštěstí se ale uvolili jít s námi do soutěže jiní borci a po několika týdnech zoufalých diskusí nad problém se definitivně rozhodlo, že se pojedeme zúčastnit. Měli jsme to jen tak tak, jen jedna štafeta, jen šest stovkařů, to znamená, že nikdo nesmí chybovat, jinak jdeme na poslední místo.

Štafetu stále neumíme, trápí nás předávky i překážky, ale vyšla obstojně a po první disciplíně jsme byli na čtvrtém místě ze šesti. Bohužel první tři byly pod minutu, my měli štafetu za 63 sekund, příliš velký rozdíl.

Druhý byl požární útok, ten umíme, ale nástřik nám při prvním pokusu nešel. Nakonec se ukázalo, že terče jsou opravdu tvrdé a sedmisekundový nástřik není nic špatného. Druhý pokus jsme polepšili tak o sekundu na 26,21 a brali jsme třetí místo z požárního útoku. To znamenalo remízu s borci z Žebnice, kteří byli na štafetě třetí a v útoku čtvrtí.

Na konec přišly stovky jednotlivců, tam byl nedostatek závodníků znát nejvíce, všechni jsme museli zaznamenat nějaký rozumný čas, ale jen já trénuji pravidelně, další dva mají závodní zkušenosti, ale průběžnému tréninku moc nedají a zbylá trojice netrénuje, a začala po dlouhé době až minulý týden. Přesto výkony nebyly špatné, netrénovaní dělali zbytečné chyby, které ale odstraní tak po roce tréninku. Hadice zamotané kolem nohou a proudnice byly jen třšničkou na dortu. Přesto jsme už v prvních pokusech splnili cíl a dali jsme platné časy. Ve druhém se mohlo zariskovat. Někteří riskovali až moc, některým risk vyšel a mezi ty jsem patři já. Původních 16.89 z prvního kola jsem vylepšil ještě ostřejším během a prásknutým rozdělovačem na 16.33 a trochu nečekaně jsem jednotlivce vyhrál o pouhé dvě setiny před Michalem Jandou, ale přejte mi to 🙂 . Přesto všechno jsme rozdílem třídy nestačili na Žebnické, kteří brali třetí místo na stovkách a celkově s deseti body o bod před námi na třetím místě.

To ale nepokazí dojem z dobře uspořádané soutěže. Jasně si vzpomínám, jak jsme se ještě minulou sobotu rozmýšleli, zda kvůli nedostatku závodníků účast neodvolat. Nakonec jsme i díky vydatné pomoci z Nevida a Mirošova vyrazili a svoje místo v krajské soutěži obhájili.

Úprava představce a řidítek.

Po tom co jsem se poprvé vysekal na koloběžce jsem si vzpomněl na článek, na který jsem narazil v době, kdy jsem ji vlastně ještě neměl. Skvělý zdroj informací vždy byly přibližovadla.cz a tak jsem před pořízením koloběžky četl vše co se tam objevilo. Mimo jiné to byl i tento článek.

Jak se mi to vlastně stalo? Problém s řidítky jsem neměl do doby, než jsem v lese najel na kořen, řidítka se pootočila o „jeden zub“, a psi, které jsem měl přivázané k pasu, mi pomohli na zem. Nic se nestalo, mohl jsem jet dál. Doma jsem řídítka vrátil do původní polohy, ale už to nebylo ono, nyní už stačil menší náraz, aby se sklopila opět o jeden zub a já se o to už víc nestaral a jezdil víc nahrbený. To se nakonec nevyplatilo, protože jednoho krásného dne při jízdě z kopečku po štěrkové cestě, jsem před kameny čouhajícími ze země trochu zpanikařil, zmáčknul brzdy a pravděpodobně jsem se opřel do řidítek, protože ta šla dolů a já s nimi. Na jednu stranu byla výhra, že jsem pokračoval ze zatáčky ven do vysoké trávy, takže jsem se vůbec neodřel. Na druhou stranu to odneslo rameno, ve kterém jsem si něco v lepším případě natáhnul v horším přetrhnul. Rameno naštěstí funguje dál, ale je bolestivé. Takže pilník do ruky a směle do práce, než se vám to přihodí také.

Jak vidí hasiče veřejnost.

Našel jsem celkem náhodou video ze závodů, na kterých jsem byl. Pustil jsem si kousek a tak mě to vzalo, že jsem zkouknul skoro celé. Tohle by se dalo nazvat třeba „Jak se to nemá dělat.“ nebo „Tohle doma nezkoušejte!“ Dávám sem odkaz, abych tu hrůzu nemusel už nikdy dlouho hledat.

http://old.stream.cz/uservideo/590144-okresni-soutez-sdh-tycek

Časovače MSP430

Spíše sporadicky než pravidelně pracuji na finální podobě časomíry, jejíž srdcem bude TI MSP430G2553. V posledních dnech jsem pracoval na přerušeních od vstupů (startovací tlačítko, koncové spínače) a od časovače.

První dílčí úspěch je napájení. Nevěděl jsem, zda stabilizátor LE33 bude dodávat dostatečný proud. Problém byl jediný, v dokumentaci byly přehozené piny Vin a Vout.

Další problém se objevil na vstupech, které způsobovaly přerušení zcela náhodně. Toto více méně vyřešilo připojení kondenzátorů 100 nF mezi pin a zem.

Větší úskalí nastalo při programování. Přístup s přerušeními se diametrálně liší od toho, na co jsem byl  zvyklý a vyžaduje si naprosto jiné smýšlení o problému. Nakonec jsem vypotil kód, který při sepnutí startovacího tlačítka spustí oba časovače a koncový spínač zase jeden z časovačů vypne. Mělo by tak dojít k docela přesnému měření času.

Problém první: jak se ovládá druhý časovač. Původně jsem měl za to, že je v MCU časovač A i časovač B. To byl omyl, v zařízení jsou dva časovače, ale jsou to A0 a A1. Časovač A0 jsem ovládal příkazy, které se běžně dají najít, ale jak na časovač A1?

  TA0CCTL0 = CCIE;					// CCR0 interrupt enabled
  TA0CCR0 = 2048-1;					// 2048 -> 1 sec for ACLK/8
  TA0CTL = TASSEL_1 + ID_3 + MC_0;			// ACLK, /8, stopped
  TA1CCTL0 = CCIE;					// CCR0 interrupt enabled
  TA1CCR0 = 2048-1;                                     // A1 CCR0 level
  TA1CTL = TASSEL_1 + ID_3 + MC_0;			// ACLK, /8, stopped
  TA0R = 0;                                             // clear counter
  TA1R = 0;                                             // clear counter

Za těmito řádkami stojí spousta hledání, pokusů a omylů 🙂 Máme tedy nastavené časovače, tak je spustíme

  TA1CTL |= (MC_1 + TACLR);    //timer A1 starts counting
  TA0CTL |= (MC_1 + TACLR);    //timer A0 starts counting

a zase vypneme

  TA0CTL &= ~MC_1;                         //stop timer A0
  TA1CTL &= ~MC_1;                              //stop timer A1

Pokud časovač dosáhne hladiny CCR0 spustí přerušení. Pro tyto časovače mají vektory přerušení poněkud matoucí názvy

  #pragma vector=TIMER0_A0_VECTOR
  #pragma vector=TIMER1_A0_VECTOR

Zbytek ISR se nijak neliší od běžně dostupných návodů.

Další problém bylo zmenšení ISR pro stisknutá tlačítka na minimum. Pokud pošlete procesor spát a budete naslouchat přerušením. Po provedení ISR jde zase spát. My však potřebujeme aby vykonal ještě nějaké instrukce. Základní myšlenka je taková: pokud se nám spustí několik přerušení najednou, vykonávají se podle předem dané priority, pokud se vykonává ISR k jednomu přerušení, nemůže se spustit ISR jiného a proto potřebujeme v kritických chvílích, jako je měření času, udržet ISR na co nejmenší délce, třeba jen nastavit vlajku a podle ní vykonat zbytek instrukcí jinde, tam, kde se může program přerušit a procesor obsloužit nově příchozí přerušení. Jak na to? Na konci

main()

většinou máme něco jako

_BIS_SR(LPM3_bits + GIE);       // Enter LowPowerMode 3 w/ interrupt

. To jsem obalil nejdříve cyklem

while(1)

, ve kterém je strom

if

, který vykonává zbývající práci po přerušeních, na základě nastavené vlajky.

_BIS_SR(LPM3_bits + GIE);       // Enter LowPowerMode 3 w/ interrupt

přesunu do jeho

else

, takže se provede tolik cyklů while(), kolik máme nastavených vlajek, jsou-li všechny vlajky vyčištěny, jde procesor spát a čeká se na další přerušení.

To ale nestačí, protože normálně po vykonání ISR jde procesor zase spát. V tom mu dočasně zabráníme tím, že na konec ISR, které potřebují ještě vykonat něco mimo, a tedy nastaví příslušnou vlajku, umístíme ještě řádek

__bic_SR_register_on_exit(LPM3_bits + GIE); // Don't Enter LowPowerMode 3 immidiately

Tak se vrátíme do cyklu while() v main(). V té době už můžeme obsluhovat další přerušení.

A to je vše podstatné, ideu ze které jsem čerpal najdete na obrázku v souboru www.ti.com/lit/an/slaa294a/slaa294a.pdf

Pohár HVP v Praze 10.5.2014

V loňském roce jsem se nezúčastnil jediného závodu Českého poháru, na akademické mistrovství do Ostravy jsme zase nejeli a tak jsem zatoužil zase jednou porovnat síly s dalšími závodníky po boku. Trénink a ostrý závod jsou podstatně rozdílné události. Při tréninku neběžíte bok po boku se svým soupeřem, kterého musíte porazit. Nerozptylují vás řady diváků podél tratě a dění okolo nebývá tak hektické.

V rámci přípravy jsem odběhal první tři tréninky v sezóně. První byla hrůza, tvrdé dopady, špatné kroky. Během druhého už jsem se dostal do sedla, rozdělovače jsem dával na jisto, bylo třeba doladit drobnosti na bariéře a kladině. Ty jsem hravě zvládl na třetím tréninku a byť výkony nebyli špičkové, byl jsem spokojený.

Do Prahy jsem dorazil s hodinovým předstihem před harmonogramem. Ve skutečnosti to byl ale předstih dvouhodinový. Dámská část soutěže se protáhla víc, než pořadatelé plánovali. Hned po příchodu jsem se postavil do fronty u prezence s tím, že zaplatím startovné a dostanu číslo. Stál jsem ve frontě hodně dlouho, protože jedna z dam vyžadoval občanský průkaz, aby v seznamu nalezla číslo závodníka, odškrtla si položku na papíře, číslo vyřkla. Dáma vedle ní napsala číslo na papírový pásek a podala ho své pomocnici, která jej přilepila na ruku. Jiná pomocnice hledala číslo v textilním formátu. A když závodník obdržel tyto dvě propriety, u poslední dámy s kasou zaplatil startovné.

Když jsem měl formality odbyté, přemýšlel jsem jak pokusy zaběhnout, ale jiná volba než první hodně pojistit a druhý pojistit na rozdělovači méně, padnout nemohla. Před prvním pokusem jsem šel obhlédnout přejímku nářadí. Byla to váha kousek za startovacími bloky. Zeptal jsem se, zda je to nutné a údajně bylo. Pak jsem se jenom podivil, že když je to tak nutné, jak to, že nevedou žádnou evidenci, kterou před startem nikdo nekontroluje. A tak jen vím, že mám děsně těžké hadice. Další překvapení bylo, že se dráhy na druhý pokus nemění. Byl jsem ale rád, že nemám tu divnou bariéru s kulatým vrškem. To zřejmě ničemu nevadí, ale nejsem na to zvyklý. Nakonec jsem však litoval, že se dráha neměnila.

První pokus byla pojistka. Překvapivě jsme běželi všichni tři stejně, z krajské soutěže jsem zvyklý, že soupeře nechám daleko vzadu. Pěkně jsem zabrzdil u rozdělovače a rozběh jsem vyhrál v čase 17.20, protože závodník v první dráze nemohl zapojit proudnici a konec vypustil.

Druhý pokus byl rozběhnutý výborně, bohužel jsem nemohl za celou rovinku zapojit středy a jako bonus mi dorostenec ve vedlejší 4. dráze šlápl na hadici. Byl jsem mírně vykolejen, u rozdělovače jsem strávil dobu delší než nutnou a zase jsem vyhrál rozběh v čase 17.53, protože oba soupeři zklamali na rozdělovači. Lituji, že mi druhý pokus nevyšel, protože s takovým zpožděním dát 17.53… Mohla být zase nějaká šestnáctka.

Zajímavou věc jsem se dozvěděl po shlédnutí video záznamu. Běžel jsem s loňským vítězem poháru Josefem Mládkem 🙂

Import adresních míst do OSM

V nedávné době byla dokončená dlouhá a strastiplná příprava importu adresních míst v České republice ze základního registru RUIAN do OpenStreetMap. Tím sice nezmizí bílá místa na mapě v podobě dosud nezakreslených budov, ale přibude mnoho adresních míst s mnohem menším úsilím než doteď, protože import je strojově připraven a proveden po kontrole dobrovolníkem. Pokud jste to dosud nezaznamenali, je třeba si pročíst http://wiki.openstreetmap.org/wiki/Cs:Import_adres_z_RUIAN a sledovat celkový přehled http://ruian.poloha.net/czaddr/

Rozbité Ubuntu

Dnes po dlouhé době a jen krátce. Protože končila podpora verze 13.04, rozhodl jsem se přejít ještě na 13.10 a pak snad skončím na LTS protože můj ThinkPad už není nejnovější zařízení. Po přechodu přestala řada věcí fungovat solidně a disfunkce překročila míru, kterou jsem schopen akceptovat a při běžném použití přehlížet. Vadilo mi zejména zjevné zpomalení, na všechno musím dlouho čekat, první v čem jsem se hrabal bylo plánování výkonu procesoru. Zdálo se, že je to lepší, tak jsem se chtěl pohrabat ještě ve výkonu grafické karty a přidal jsem si Oibaf ppa. To byla velká chyba a systém byl téměř nepoužitelný, ale i z toho se Ubuntu vylízalo. A minulý týden jsem vyřešil i problém se spouštěním a probouzením ze spánku tak, že jsem v nastavení Compizu zakázal OpenGL. Při startu jsem totiž hned po Grubu viděl postupně bělající obrazovku, zato po probuzení zůstala nerozsvícená. Neustálé restarty mi už lezly krkem, a zkoušel jsem všechno, co jsem na diskusích nalezl.

Další drobnost jen na okraj. Odešel mi převodník PS/2 > USB, takže jsem si mohl s klidným srdcem pořídit vyhlídnutou herní myš, která je zdá se perfektní pro můj styl úchopu. Jde o CM Storm Xornet. Nestojí o moc víc, než běžné křápy za 300, kterých jsou obchody s elektronikou plné. Je ergonomicky tvarovaná, extra tlačítka pro prohlížeč, když už Opera není ta pravá Opera s tlačítkovými gesty. Pěkně klouže, můžu měnit DPI, tj. rychlost pohybu kurzoru po obrazovce. Dlouhý měkký kabel a jako třešnička na dortu, která za ty peníze stojí je vypínání senzoru. Musím to ještě pořádně okouknout za jakých podmínek to nastává, ale při přechodu počítače do spánku se vypne senzor, takže se pak nezapne, pokud někdo nebo něco do myši šťouchne náhodou.