Archiv autora: Honza

Odlučovač oleje

Tentokrát jde o postřeh z automobilového světa. Poslední dobou bylo auto cítit spáleninou po zaparkování, ale třeba i na semaforech. Když byla tma tak byl vidět i kouř z pod kapoty proti osvětlené ploše. Původně jsem si myslel, že staré kotouče už nevrací destičky a drhnoucí brzdy se pálí. Pak jsem nechal kotouče vyměnit a říkal si, že smrad jde z laku a že si to časem sedne. Jenže pak ten kouř z motorového prostoru, to už nevypadalo na brzdy. A spálený smrad začal být taky horší a horší. Musela být lahůdka za námi jet. Hned po jízdě jsem otevíral kapotu a sledoval a čichal. Nikdy to nebylo tak výrazné, abych mohl jednoznačně říct, co s tím je. Strkal jsem telefon ze všech stran motoru a prohlížel natočené video, zdali problém nebude vidět. Olejová vana nebyla politá, ale na vlnovci byl vidět spálený, pravděpodobně olej. To je to co by mohlo smrdět. Pak byl dost zaneřáděný blok motoru (1.4 16V, BXW) v oblasti napojení odlučovače oleje na blok a všude pod ním, byť na vaně se kapka oleje po utření už neobjevila. Mimochodem, ani jsem nevěděl, že odlučovač je standartní součástí motoru. Takže problém byl někde kolem olejové vany, nebo onoho odlučovače. Jen nebylo jasné, jak by olej odkapával na vlnovec který není přímo pod odlučovačem. Přetěsnit vanu bych si netroufl, ale těsnění odlučovače jsou stokorunová položka, tak proč ho nezkusit vyměnit sám a když to bude vana, půjde holt do servisu.

Objednal jsem těsnění, ale vzal jsem i nový odlučovač za 900 s tím, že pokud budou těsnění stačit, vrátím ho.

Nez balík druhého dne dorazil, rozmyslel jsem se, že dám odlučovač nový, starý je stejně zanesený. Namontoval jsem ho na motor a už v tu chvili bylo zřejmé, že těsnění odlučovače může být místo, kudy utíká olej. Starý tam jen tak seděl, šel vyndat a vrátit jedním prstem. Ten nový jsem tam musel narvat pomocí šroubů. Jenže po montáži jsem nemohl vrátit hadici vzduchu, prostě tam konektor necvakl a hadice vůbec nedržela. Takže bacha na odlučovač Topran, na jedné diskuzi byl také příspěvek o tom, že hadici nelze připojit. Takže zpět pro starý odlučovač a vyměnit těsnění, nový sundat a starý vrátit na původní místo.

Auto jsem projel a vlnovec čoudil. Během těch demontáží jsem sledoval jak se postupně máčí olejem, byť kapky nikde. Takže kouř jsem čekal. Na zpáteční cestě domů jsem držel motor v otáčkách, aby se výfuk pěkně prohřál a tentokrát po zaparkování žádný smrad. Pohled pod auto, žádný dým, zvedám kapotu a tam taky krásno. Tak snad cajk.

HTTPS na lokální síti

Vždycky jsem chtěl zabránit vyhozování zkaženého jídla a už před dlouhými lety jsem měl rozpracovanou databázi s desktopovým programem na čtení čárových kódů, která by mi v tom pomohla. Bohužel jsme to nikdy nedotáhl do produkčního stavu a tak jsem byl moc rád, když jsem našel PHP aplikaci nazvanou grocy, která dělá všechno co jsem zamýšlel a ještě hodně dalšího.

Tolik k motivaci. grocy samozřejmě funguje bez https. Apache web server běží na prvním RaspberryPi model B a v prohlížeči by to mohlo lítat rychleji, ale nemůžu si prakticky vůbec stěžovat. Web server není vystaven do internetu, takže je dostupný jen z vnitřní sítě.

Aby Chrome na Androidu povolil používání kamery pro čtení čárových kódů, je třeba k serveru přistupovat přes https. To se dá vyřešit sebou podepsaným certifikátem. Při přístupu ale musí uživatel potvrdit vyjímku, což není nic pěkného.

Pak je tady samozřejmě Let’s Encrypt. Takový certifikát používám na internetu kvůli potřebě při rozesílání notifikací. Jenže takový certifikát je vázaný na doménové jméno. RaspberryPi, ale žádné nemá, chodím tam přes jeho hostname. To má elegantní řešení. IP adresa jako IP adresa. V DNS záznamu domény se prostě vytvoří položka, která se přeloží na lokální IP, není problém.

Let’s Encrypt si ověřuje vlastnictví domény dvojím způsobem. Http-challenge kdy na danou webovou stránku umístíte soubor s přikázaným obsahem, čímž se ověří, že ovládáte daný web. To ale nebyla schůdná cesta, protože, jak jsem řekl, jsme jen na vnitřní síti. Z intenetu se na webserver dostat nedá, alespoň v to doufám. Druhý způsob ověření je dns-challenge. Princip je stejný. Máte za úkol vytvořit dns záznam s přikázaným obsahem a tím potrvrdíte, že ovládáte doménu, ke které chcete získat certifikát.

Prakticky jde o jedenoduchou záležitost. Pokud víme vše, co je popsané výše, stačí nainstalovat certbot na RaspberryPi, nebo jiný stroj, na kterém potřebujete webserver s https.
sudo certbot certonly --manual --preferred-challenges dns
Budete vyzváni k zadání adresy serveru. V mém případě něco jako raspi.paws.cz

Následně budete vyzvání k vytvoření záznamu v DNS. To bude vypadat asi takhle:
Please deploy a DNS TXT record under the name
_acme-challenge.raspi.paws.cz with the following value:

****************************_**************

Before continuing, verify the record is deployed.

Nyní je třeba vytvořit záznam, v mém případě online u správce domény (Web4U – při objednání služeb můžete použít můj referenční kód  http://www.web4u.cz/rid/33899) a počkat, až bude dostupný z internetu. Z přikazové řádky může průběžné spouštět:
dig -t txt _acme-challenge.raspi.paws.cz

Ve chvíli, kdy se vrátí správná hodnota, je možné v certbotu potvrdit přechod na další krok a máme hotovo. Certifikát je na počítači.

Zbývá už jen nakonfigurovat Apache a je úplně hotovo.

Rychlý postřeh z televizního světa

Jako stará škola jsem řešil přenos médií na televizor pomocí desetimetrového HDMI kabelu z PC, které ale nemá DVD mechaniku. DVD mechaniku má zase laptop, takže puštění filmu znamenalo vypojit dokovací stanici, přenést počítač a snášet ošklivou změť kabelů u televizoru. To vše jsem bez problémů strpěl, ale přišla doba, kdy byl přehrávač už vážně třeba.

Samozřejmě jsem hledal BD přehrávač, s ohledem na budoucnost. Máme televizor Samsung , tak jsem možná podvědomě věnoval této značce větší pozornost. Inu po né moc hluboké rozvaze jsem sáhnul v obchodě po Samsungu Bd-J5900, který je osazen bezdratovým síťovým rozhraním aka Wi-Fi.

Tento výběr na slepo se ale nakonec vyplatil ve smyslu náhrady PC, coby zdroje obrazu. Zařízení samo přehrává YouTube. Je možné odeslat video z YT pomocí Androidu, tak, že se vám přímo v aplikaci zobrazí ikona, že v síti máte zařízení pro přehrávání, na kterou se jen klikne a je to. Video běží na televizoru. Vše pohodlně, netřeba TV ovladače.

Další potěšení přinesl Screen Mirroring. Dlouho jsem nevěděl, jak na to, ale včera jsem rozhýbal soukolí v obou našich telefonech. Můj Meizu M2 má v nastavení položku Display, kde je přímo nabídka nazvaná bezdrátový display. V HUAWEI P8 lite je to složitější. V pokročilých nastaveních je Mirror Direct, tato položka vyzve k zapnutí Wi-Fi Direct. Zapnete a jdete znovu do Mirror…, kde už bude na výběr zařízení.

Pro mě dvě nečekané možnosti, podle kterých jsem zařízení nevybíral, ale potěšily mne. Prosím Samsung, ať za reklamu zaplatí 🙂

Šumavský sjezd 2014

Koloběžku mám víc než rok a závodění mě dost lákalo. Nevěděl jsem, co mám čekat a jaké to vlastně bude. Jediné co jsem znal byla cesta z Kvildy na Bučinu, kterou jsem nesčetněkrát prošel a projel na lyžích a jednou i na koloběžce. Jenže, jaké to bude v závodním tempu.

Start proběhl hromadně z parkoviště u cukrárny a kavárny. Vyrazili jsme do mírného kopečku směrem na Borovou Ladu. Jelo to samo, tak jsem se držel čela a za odbočkou na Bučinu jsem viděl na tachometru přes 50 km/h a po pravé ruce nebezpečně blízko jednoho ze závodníků. Proti jelo auto a to byl ten pravý adrenalin na koloběžce. Moc jsem se neohlížel, ale pole závodníků se zřejmě roztrhalo hned na protějším stoupání. Já projel drze mezi dvěma děvčaty a držel jsem se za vedoucími závodníky. Asi šestičlenná skupinka velkých koloběžek a mojí dvanáctky se hrnula do vrchu. Já věděl, že musím jet do stoupání ostře, protože na rovince budu pravděpodobně ztrácet. Vedení se střídalo až se ustálilo pro dvojici Vojta Hrůza a Jan Pavel, kteří se jen otáčeli, zda se někdo z nás nedotahuje a zřejmě šetřili síly úsporným tempem. Já jsem se vzdal na posledním stoupání před velkým sjezdem, do kterého jsem vjížděl s odstupem jako poslední. Těsně před cílem byla ostrá zatáčka a ostré stoupání na padesáti metrech až k hotelu. Tam jsem dojel posledního ze skupinky. Seskočil z koloběžky, aby po prudkém brždění před zatáčkou znovu nabral rychlost. Tak jsem si řekl, že to udělám také, protože přecijen běhání mi jde 😀 Na jeho úrovni jsem znovu naskočil a dupal až do cíle, kam jsem dojel o délku koloběžky za třetím a čtvrtým v cíli první časovky.

Několik minut jsem se vydýchával a pak jsem využil kupón na nápoj. Vychutnal jsem si čaj s výhledem na údolí a hřeben hor lehce zahalený do mraků.

Následovalo to hlavní, sjezd do Borové Lady. Tedy nejprve vyšlapat to, co jsme sjeli cestou k hotelu a pak teprve ten sjezd. Nebylo to ale jen hezké svezení, alespoň ne pro mě. Bylo třeba se notný kus ze sedmikilometrového úseku zpět do Kvildy zcela normálně odpichovat a udržovat co nejvyšší možnou rychlost. Vyjma několika krátkých úseků šlo jen asi půl kilometru před Kvildou jet v lehu mezi řidítky, pak vyšlápnout krátký kopeček, vjet na silnici a znovu zalehnout. Na druhém sedmikilometrovém úseků to bylo s činností nohou obdobné. Dalo se těšit jen na kousek cesty vedoucí mezi alejemi, po kterém následovala dlouhá rovinka do cíle sjezdu v Borové Ladě. Startovaly skupinky v minutových intervalech, takže se nedalo jednoduše odhadnout, kdo jak dojel. Já jsem jel ve dvojici a cestou jsme předjeli tři závodníky ze skupinky startující před námi. Všechny nás navíc v půli trasy, ještě než jsme opustili Kvildu, předehnal Vojta Hrůza na své zelené raketě. Pak nastalo nekončící odpichování a sledování, jak můj kolega ze startu mizí postupně metr po metru až tak na 100 m v cílové rovince.

V Borové Ladě byl zase chvilku čas na rozpravu a odpočinek před závěrečnou třetí časovkou směr Kvilda. Já jsem měl možnost si alespoň na chvilku osahat jeden z Kickbikeů RaceMAX, kterých jela velká spousta a byly krásně upravené, včetně vidlí z uhlíkového vlákna a krásných silničních kol s galuskami. Ta koloběžka s hliníkovým rámem byla lehká jako papír. Nálada byla vstřícná a příjemná.

Závěrečná časovka opět začínala hromadným startem. Dva závodníci zvolili únik. Já se chtěl držet čela a zjistit, kolik mám sil. Většinu cesty jsem strávil s kolegou na K6. Koloběžky s bílým zadním blatníkem šly na dálku rozeznat jen dle pneumatik. Pod prvním stoupákem (před značkou Kvilda) jsem byl pobídnut a vyrazil vpřed. Pořád jsem si nebyl jistý jestli nevytuhnu před cílem, ale finiše do šíleného krpálu mam naježděné z domova. Pak se kolem prohnal opět Vojta Hrůza a za chvilku zmizel z dohledu. Druhé velké stoupání k infocentru už bylo na zapřenou. Takový kousíček od cíle se přeci nedám dojet, tak jsem jen pozoroval asfalt pod sebou a strojovým tempem stoupal nahoru. Pozici jsem udržel a na vzdory výsledkům jsem dojel zpět do Kvildy pátý.

V cíli jsem si dal znovu čaj, a teprve tam začalo lehce poprchat. Následovalo vyhlášení vítězů dvou časovek a první tři místa ze sjezdu v kategorii muži, ženy a děti. Pak se losovala startovní čísla o věcné ceny a úplně na závěr každý závodník dostal sladkou kremroli. Netrvalo dlouho a z plácku před kavárnou nás rozehnal déšť.

Na závěr bych chtěl poděkovat pořadatelům bezpedalu.cz za pěkně připravený závod, vyšším mocem za to, že bylo výborné počasí a svým blízkým za podporu.

Fotky a výsledky.

ZČHL 2014

Na rok 2014 jsme připravili nový tým pro Západočeskou hasičskou ligu pod hlavičkou SDH Kornatice. Jako parta jsme za Kornatice běhali už nějaký ten rok, ale ligu jsme jezdili za několik týmů. Kornatice se ZČHL účastnily až do roku 2008, takže po velké pauze se složení týmu značně změnilo. Krom dvou místních byli na soupisce samí přespolní, ale tím rozhodně nejsme v dnešní době výjimeční. Složení týmu (i případní náhradníci) vypadalo nadějně, dostatek zkušeností, většina zvládala několik postů v požárním útoku. Hned z počátku jsme na několika postech bojovali s tím, že to bylo pro dané závodníky nové a nějakou dobu trvalo si na náčiní i práci s ním zvyknout a upravit k obrazu svému. To byl případ dvojice na náběru vody a béčkách. Do toho přišlo zranění proudaře a náhradník, bohužel také po zdravotních problémech, se s námi trochu trápil, ale o to hezčí bylo, že nám přesto vypomohl. I přes zmiňované zkušenosti ze závodů se nám také povedlo přešvihnout pětiminutový limit na přípravu útoku a problémy se kupily, když strojník nemohl pokračovat ze zdravotních důvodů. Po polovině ligy (šesti závodech) jsme měli na kontě jen 14 bodů, když nejvydatnější přísun bylo 10 bodů za 6. místo z Úherec.

Všichni víme, jak dlouho se po zranění člověk dostane zpět do formy. Když se k tomu přidá ještě smůla, není divu, že celý tým je jako na trní. Po dalších závodech bez přísunu bodů se nečekaně dařilo na naší oblíbené dráze „na Valše“, kde jsme s časem 18.40 brali krásné 4. místo. Následující závod šel pro změnu na vrub košaře a vidina umístění do desátého místa se pomalu rozplývala, neboť bychom museli dvě poslední kola přinejmenším vyhrát.

Jak se nakonec ukázalo, tak nám trn z paty vytrhl savičář ze sousedního Nevida, který se ujal postu košaře. I bez velkého secvičení (během dvou tréninků) s naběračem dokázala dvojice dát rychle kvalitní vodu do stroje a na závěr sezóny jsme si zapsali vytoužené sedmnáctkové časy. 17.93 na tvrdé dráze lehce z kopečka v Úněticích stačilo na 5. místo a 17.89 na měkké dráze lehce do kopečka v Bezděkově nám vyneslo dokonce třetí příčku.

Celkově to stačilo jen na 11. místo, což je škoda. Na druhou stranu jsme získali poučení a další zkušenosti, čeho se vyvarovat a co sledovat.

Okresní soutěž v Němčovicích

Okresní soutěž se opět konala v Němčovicích. Nově na plácku u silnice přibyly fotbalové branky a za nimi velké sítě, takže se běhalo pěkně napříč. Tráva už zabírá většinu plochy, ale kvalita povrchu zůstala stejná. Pěkně tvrdý podklad s krátce střiženou travičkou je na běhání ideální.

Soutěži jako obvykle chyběl spád, všechno trvalo zbytečně dlouho. Výkony družstev, pro které příprava na okresní soutěž zahrnovala vyplnění přihlášky nám poskytovaly skutečně rozvleklou podívanou. Co namíchlo mě osobně byla naprostá absence závodčího ve stovkách jednotlivců. Bylo super, že se konečně prosadil běh na dvě dráhy, který je atraktivní pro diváky a motivující pro běžce, ale když jsem ani netušil, do které dráhy se mám postavit, přemohla mě letargie.

Co pořadatelé více méně ovlivnit nemohli byl místy silný vítr, to uvádím spíš pro dokumentační účely, pochybuji, že něčí výkon závažně ovlivnil. Bylo polojasno, odpoledne jasno, ideální počasí.

A co samotné sportování? Jako na kraji jsme šli „All-in“, jediná štafeta a tři stovkaři. A zase to vyšlo. Štafeta se ještě běžela na vlhké trávě, na posledním úseku jsme zaznamenali pád závodníka při umisťování hasicího přístroje, odnesl to naštěstí jen horší čas, necelých 71 sekund. Další tým zaběhl, také s podobným pádem, čas kolem 78 sekund. Pamětihodná byla plejáda červených praporků pro první tři štafety. Borci totiž nepochopili, že předávka má probíhat až za čárou, ne že si na čáru stoupnou a natáhnou ruku, pak tam byly ještě výběhy z dráhy a nezapojené rozdělovače.

Stovky mužů probíhaly až po skončení štafet a stovek žen. Na začátku vystřídal mokrou trávu otravný vítr, ale první pokusy jdou stejně pro tým. Bylo vidět, že se ani po letech nic nezměnilo a výkony se v průměru k lepšímu neposunuly. Ani já se nezlepšil, druhý pokus jsem dal naprosto stejně jako v loňském roce, tedy 16.95. Moc příjemné bylo pokoukání na výsledkovou listinu, kde na prvních třech řádcích bylo v kolonce družstva napsáno Kornatice.

Když jsme vyhráli štafetu i stovky, bylo třeba nezkazit útok. Útok jsme zkazili, tj. oba pokusy kolem 28 sekund (28.53 a 27.78), ale ani to nemělo konkurenci. Zbytku startovního pole vypálili rybník sousedé z Nevida s pěkným časem 30.19 z prvního pokusu a jim sekundovali zkušení borci z Holoubkova s vyrovnanými časy, ten o málo lepší byl 31.34. Ostatní paběrkovali s velice špatnými časy.

Výsledek byl ale potěšující, družstva z jihu okresu, tj. Kornatice, Nevid a Mirošov brala první tři místa s pěkným bodovým odstupem (3, 7 resp. 9 bodů) od zbytku (12, 18, 19 a 19). Chtěl bych věřit tomu, že tréninkové aktivity těchto tří družstev, které hostuje hřiště v Nevidě, přinesly své ovoce a motivují závodníky k lepší přípravě. Bylo by přihlouplé si stěžovat na to, že pořád vyhrává jedno družstvo, ale neudělat nic, abych se jim alespoň přiblížil.

Krajská soutěž 2014

II. kolo požárního sportu mělo letos na starost OSH Tachov a konalo se na pěkném stadionu TJ Baník Stříbro. Ráno bylo vše připravené, dráha rozměřená. Prezence probíhala na jedničku, čísla pro závodníky jsme dostali v igelitové tašce a na vysoké teploty nám pořadatelé naordinovali balení vody. Další plus měli pořadatelé za rychlý nástup, a zdálo se, že jejich činnost nám vyžene z hlavy vzpomínky na poslední krajská kola, kde soukolí organizátorů nepěkně skřípala.

Program byl vymyšlený parádně, štafeta můžů, štafeta žen a pak souběžně stovky žen a požární útok mužů následované prohozením disciplín, tedy souběžně útoky žen a stovky mužů. Černou kaňkou na krajských soutšžích je prodleva po vyvěšení výsledků, ve které mají týmy možnost podat protest. Ale pravidla jsou pravidla.

Letos jsme ale na kraj málem nejeli, jak čas šel, ten zjistil, že nemůže, ten se zranil a nakonec nás nebylo ani šest na stovky. Naštěstí se ale uvolili jít s námi do soutěže jiní borci a po několika týdnech zoufalých diskusí nad problém se definitivně rozhodlo, že se pojedeme zúčastnit. Měli jsme to jen tak tak, jen jedna štafeta, jen šest stovkařů, to znamená, že nikdo nesmí chybovat, jinak jdeme na poslední místo.

Štafetu stále neumíme, trápí nás předávky i překážky, ale vyšla obstojně a po první disciplíně jsme byli na čtvrtém místě ze šesti. Bohužel první tři byly pod minutu, my měli štafetu za 63 sekund, příliš velký rozdíl.

Druhý byl požární útok, ten umíme, ale nástřik nám při prvním pokusu nešel. Nakonec se ukázalo, že terče jsou opravdu tvrdé a sedmisekundový nástřik není nic špatného. Druhý pokus jsme polepšili tak o sekundu na 26,21 a brali jsme třetí místo z požárního útoku. To znamenalo remízu s borci z Žebnice, kteří byli na štafetě třetí a v útoku čtvrtí.

Na konec přišly stovky jednotlivců, tam byl nedostatek závodníků znát nejvíce, všechni jsme museli zaznamenat nějaký rozumný čas, ale jen já trénuji pravidelně, další dva mají závodní zkušenosti, ale průběžnému tréninku moc nedají a zbylá trojice netrénuje, a začala po dlouhé době až minulý týden. Přesto výkony nebyly špatné, netrénovaní dělali zbytečné chyby, které ale odstraní tak po roce tréninku. Hadice zamotané kolem nohou a proudnice byly jen třšničkou na dortu. Přesto jsme už v prvních pokusech splnili cíl a dali jsme platné časy. Ve druhém se mohlo zariskovat. Někteří riskovali až moc, některým risk vyšel a mezi ty jsem patři já. Původních 16.89 z prvního kola jsem vylepšil ještě ostřejším během a prásknutým rozdělovačem na 16.33 a trochu nečekaně jsem jednotlivce vyhrál o pouhé dvě setiny před Michalem Jandou, ale přejte mi to 🙂 . Přesto všechno jsme rozdílem třídy nestačili na Žebnické, kteří brali třetí místo na stovkách a celkově s deseti body o bod před námi na třetím místě.

To ale nepokazí dojem z dobře uspořádané soutěže. Jasně si vzpomínám, jak jsme se ještě minulou sobotu rozmýšleli, zda kvůli nedostatku závodníků účast neodvolat. Nakonec jsme i díky vydatné pomoci z Nevida a Mirošova vyrazili a svoje místo v krajské soutěži obhájili.

Úprava představce a řidítek.

Po tom co jsem se poprvé vysekal na koloběžce jsem si vzpomněl na článek, na který jsem narazil v době, kdy jsem ji vlastně ještě neměl. Skvělý zdroj informací vždy byly přibližovadla.cz a tak jsem před pořízením koloběžky četl vše co se tam objevilo. Mimo jiné to byl i tento článek.

Jak se mi to vlastně stalo? Problém s řidítky jsem neměl do doby, než jsem v lese najel na kořen, řidítka se pootočila o „jeden zub“, a psi, které jsem měl přivázané k pasu, mi pomohli na zem. Nic se nestalo, mohl jsem jet dál. Doma jsem řídítka vrátil do původní polohy, ale už to nebylo ono, nyní už stačil menší náraz, aby se sklopila opět o jeden zub a já se o to už víc nestaral a jezdil víc nahrbený. To se nakonec nevyplatilo, protože jednoho krásného dne při jízdě z kopečku po štěrkové cestě, jsem před kameny čouhajícími ze země trochu zpanikařil, zmáčknul brzdy a pravděpodobně jsem se opřel do řidítek, protože ta šla dolů a já s nimi. Na jednu stranu byla výhra, že jsem pokračoval ze zatáčky ven do vysoké trávy, takže jsem se vůbec neodřel. Na druhou stranu to odneslo rameno, ve kterém jsem si něco v lepším případě natáhnul v horším přetrhnul. Rameno naštěstí funguje dál, ale je bolestivé. Takže pilník do ruky a směle do práce, než se vám to přihodí také.

Jak vidí hasiče veřejnost.

Našel jsem celkem náhodou video ze závodů, na kterých jsem byl. Pustil jsem si kousek a tak mě to vzalo, že jsem zkouknul skoro celé. Tohle by se dalo nazvat třeba „Jak se to nemá dělat.“ nebo „Tohle doma nezkoušejte!“ Dávám sem odkaz, abych tu hrůzu nemusel už nikdy dlouho hledat.

http://old.stream.cz/uservideo/590144-okresni-soutez-sdh-tycek

Časovače MSP430

Spíše sporadicky než pravidelně pracuji na finální podobě časomíry, jejíž srdcem bude TI MSP430G2553. V posledních dnech jsem pracoval na přerušeních od vstupů (startovací tlačítko, koncové spínače) a od časovače.

První dílčí úspěch je napájení. Nevěděl jsem, zda stabilizátor LE33 bude dodávat dostatečný proud. Problém byl jediný, v dokumentaci byly přehozené piny Vin a Vout.

Další problém se objevil na vstupech, které způsobovaly přerušení zcela náhodně. Toto více méně vyřešilo připojení kondenzátorů 100 nF mezi pin a zem.

Větší úskalí nastalo při programování. Přístup s přerušeními se diametrálně liší od toho, na co jsem byl  zvyklý a vyžaduje si naprosto jiné smýšlení o problému. Nakonec jsem vypotil kód, který při sepnutí startovacího tlačítka spustí oba časovače a koncový spínač zase jeden z časovačů vypne. Mělo by tak dojít k docela přesnému měření času.

Problém první: jak se ovládá druhý časovač. Původně jsem měl za to, že je v MCU časovač A i časovač B. To byl omyl, v zařízení jsou dva časovače, ale jsou to A0 a A1. Časovač A0 jsem ovládal příkazy, které se běžně dají najít, ale jak na časovač A1?

  TA0CCTL0 = CCIE;					// CCR0 interrupt enabled
  TA0CCR0 = 2048-1;					// 2048 -> 1 sec for ACLK/8
  TA0CTL = TASSEL_1 + ID_3 + MC_0;			// ACLK, /8, stopped
  TA1CCTL0 = CCIE;					// CCR0 interrupt enabled
  TA1CCR0 = 2048-1;                                     // A1 CCR0 level
  TA1CTL = TASSEL_1 + ID_3 + MC_0;			// ACLK, /8, stopped
  TA0R = 0;                                             // clear counter
  TA1R = 0;                                             // clear counter

Za těmito řádkami stojí spousta hledání, pokusů a omylů 🙂 Máme tedy nastavené časovače, tak je spustíme

  TA1CTL |= (MC_1 + TACLR);    //timer A1 starts counting
  TA0CTL |= (MC_1 + TACLR);    //timer A0 starts counting

a zase vypneme

  TA0CTL &= ~MC_1;                         //stop timer A0
  TA1CTL &= ~MC_1;                              //stop timer A1

Pokud časovač dosáhne hladiny CCR0 spustí přerušení. Pro tyto časovače mají vektory přerušení poněkud matoucí názvy

  #pragma vector=TIMER0_A0_VECTOR
  #pragma vector=TIMER1_A0_VECTOR

Zbytek ISR se nijak neliší od běžně dostupných návodů.

Další problém bylo zmenšení ISR pro stisknutá tlačítka na minimum. Pokud pošlete procesor spát a budete naslouchat přerušením. Po provedení ISR jde zase spát. My však potřebujeme aby vykonal ještě nějaké instrukce. Základní myšlenka je taková: pokud se nám spustí několik přerušení najednou, vykonávají se podle předem dané priority, pokud se vykonává ISR k jednomu přerušení, nemůže se spustit ISR jiného a proto potřebujeme v kritických chvílích, jako je měření času, udržet ISR na co nejmenší délce, třeba jen nastavit vlajku a podle ní vykonat zbytek instrukcí jinde, tam, kde se může program přerušit a procesor obsloužit nově příchozí přerušení. Jak na to? Na konci

main()

většinou máme něco jako

_BIS_SR(LPM3_bits + GIE);       // Enter LowPowerMode 3 w/ interrupt

. To jsem obalil nejdříve cyklem

while(1)

, ve kterém je strom

if

, který vykonává zbývající práci po přerušeních, na základě nastavené vlajky.

_BIS_SR(LPM3_bits + GIE);       // Enter LowPowerMode 3 w/ interrupt

přesunu do jeho

else

, takže se provede tolik cyklů while(), kolik máme nastavených vlajek, jsou-li všechny vlajky vyčištěny, jde procesor spát a čeká se na další přerušení.

To ale nestačí, protože normálně po vykonání ISR jde procesor zase spát. V tom mu dočasně zabráníme tím, že na konec ISR, které potřebují ještě vykonat něco mimo, a tedy nastaví příslušnou vlajku, umístíme ještě řádek

__bic_SR_register_on_exit(LPM3_bits + GIE); // Don't Enter LowPowerMode 3 immidiately

Tak se vrátíme do cyklu while() v main(). V té době už můžeme obsluhovat další přerušení.

A to je vše podstatné, ideu ze které jsem čerpal najdete na obrázku v souboru www.ti.com/lit/an/slaa294a/slaa294a.pdf