V loňském roce jsem se nezúčastnil jediného závodu Českého poháru, na akademické mistrovství do Ostravy jsme zase nejeli a tak jsem zatoužil zase jednou porovnat síly s dalšími závodníky po boku. Trénink a ostrý závod jsou podstatně rozdílné události. Při tréninku neběžíte bok po boku se svým soupeřem, kterého musíte porazit. Nerozptylují vás řady diváků podél tratě a dění okolo nebývá tak hektické.

V rámci přípravy jsem odběhal první tři tréninky v sezóně. První byla hrůza, tvrdé dopady, špatné kroky. Během druhého už jsem se dostal do sedla, rozdělovače jsem dával na jisto, bylo třeba doladit drobnosti na bariéře a kladině. Ty jsem hravě zvládl na třetím tréninku a byť výkony nebyli špičkové, byl jsem spokojený.

Do Prahy jsem dorazil s hodinovým předstihem před harmonogramem. Ve skutečnosti to byl ale předstih dvouhodinový. Dámská část soutěže se protáhla víc, než pořadatelé plánovali. Hned po příchodu jsem se postavil do fronty u prezence s tím, že zaplatím startovné a dostanu číslo. Stál jsem ve frontě hodně dlouho, protože jedna z dam vyžadoval občanský průkaz, aby v seznamu nalezla číslo závodníka, odškrtla si položku na papíře, číslo vyřkla. Dáma vedle ní napsala číslo na papírový pásek a podala ho své pomocnici, která jej přilepila na ruku. Jiná pomocnice hledala číslo v textilním formátu. A když závodník obdržel tyto dvě propriety, u poslední dámy s kasou zaplatil startovné.

Když jsem měl formality odbyté, přemýšlel jsem jak pokusy zaběhnout, ale jiná volba než první hodně pojistit a druhý pojistit na rozdělovači méně, padnout nemohla. Před prvním pokusem jsem šel obhlédnout přejímku nářadí. Byla to váha kousek za startovacími bloky. Zeptal jsem se, zda je to nutné a údajně bylo. Pak jsem se jenom podivil, že když je to tak nutné, jak to, že nevedou žádnou evidenci, kterou před startem nikdo nekontroluje. A tak jen vím, že mám děsně těžké hadice. Další překvapení bylo, že se dráhy na druhý pokus nemění. Byl jsem ale rád, že nemám tu divnou bariéru s kulatým vrškem. To zřejmě ničemu nevadí, ale nejsem na to zvyklý. Nakonec jsem však litoval, že se dráha neměnila.

První pokus byla pojistka. Překvapivě jsme běželi všichni tři stejně, z krajské soutěže jsem zvyklý, že soupeře nechám daleko vzadu. Pěkně jsem zabrzdil u rozdělovače a rozběh jsem vyhrál v čase 17.20, protože závodník v první dráze nemohl zapojit proudnici a konec vypustil.

Druhý pokus byl rozběhnutý výborně, bohužel jsem nemohl za celou rovinku zapojit středy a jako bonus mi dorostenec ve vedlejší 4. dráze šlápl na hadici. Byl jsem mírně vykolejen, u rozdělovače jsem strávil dobu delší než nutnou a zase jsem vyhrál rozběh v čase 17.53, protože oba soupeři zklamali na rozdělovači. Lituji, že mi druhý pokus nevyšel, protože s takovým zpožděním dát 17.53… Mohla být zase nějaká šestnáctka.

Zajímavou věc jsem se dozvěděl po shlédnutí video záznamu. Běžel jsem s loňským vítězem poháru Josefem Mládkem 🙂