V loňském roce jsem se nezúčastnil jediného závodu Českého poháru, na akademické mistrovství do Ostravy jsme zase nejeli a tak jsem zatoužil zase jednou porovnat síly s dalšími závodníky po boku. Trénink a ostrý závod jsou podstatně rozdílné události. Při tréninku neběžíte bok po boku se svým soupeřem, kterého musíte porazit. Nerozptylují vás řady diváků podél tratě a dění okolo nebývá tak hektické.

V rámci přípravy jsem odběhal první tři tréninky v sezóně. První byla hrůza, tvrdé dopady, špatné kroky. Během druhého už jsem se dostal do sedla, rozdělovače jsem dával na jisto, bylo třeba doladit drobnosti na bariéře a kladině. Ty jsem hravě zvládl na třetím tréninku a byť výkony nebyli špičkové, byl jsem spokojený.

Do Prahy jsem dorazil s hodinovým předstihem před harmonogramem. Ve skutečnosti to byl ale předstih dvouhodinový. Dámská část soutěže se protáhla víc, než pořadatelé plánovali. Hned po příchodu jsem se postavil do fronty u prezence s tím, že zaplatím startovné a dostanu číslo. Stál jsem ve frontě hodně dlouho, protože jedna z dam vyžadoval občanský průkaz, aby v seznamu nalezla číslo závodníka, odškrtla si položku na papíře, číslo vyřkla. Dáma vedle ní napsala číslo na papírový pásek a podala ho své pomocnici, která jej přilepila na ruku. Jiná pomocnice hledala číslo v textilním formátu. A když závodník obdržel tyto dvě propriety, u poslední dámy s kasou zaplatil startovné.

Když jsem měl formality odbyté, přemýšlel jsem jak pokusy zaběhnout, ale jiná volba než první hodně pojistit a druhý pojistit na rozdělovači méně, padnout nemohla. Před prvním pokusem jsem šel obhlédnout přejímku nářadí. Byla to váha kousek za startovacími bloky. Zeptal jsem se, zda je to nutné a údajně bylo. Pak jsem se jenom podivil, že když je to tak nutné, jak to, že nevedou žádnou evidenci, kterou před startem nikdo nekontroluje. A tak jen vím, že mám děsně těžké hadice. Další překvapení bylo, že se dráhy na druhý pokus nemění. Byl jsem ale rád, že nemám tu divnou bariéru s kulatým vrškem. To zřejmě ničemu nevadí, ale nejsem na to zvyklý. Nakonec jsem však litoval, že se dráha neměnila.

První pokus byla pojistka. Překvapivě jsme běželi všichni tři stejně, z krajské soutěže jsem zvyklý, že soupeře nechám daleko vzadu. Pěkně jsem zabrzdil u rozdělovače a rozběh jsem vyhrál v čase 17.20, protože závodník v první dráze nemohl zapojit proudnici a konec vypustil.

Druhý pokus byl rozběhnutý výborně, bohužel jsem nemohl za celou rovinku zapojit středy a jako bonus mi dorostenec ve vedlejší 4. dráze šlápl na hadici. Byl jsem mírně vykolejen, u rozdělovače jsem strávil dobu delší než nutnou a zase jsem vyhrál rozběh v čase 17.53, protože oba soupeři zklamali na rozdělovači. Lituji, že mi druhý pokus nevyšel, protože s takovým zpožděním dát 17.53… Mohla být zase nějaká šestnáctka.

Zajímavou věc jsem se dozvěděl po shlédnutí video záznamu. Běžel jsem s loňským vítězem poháru Josefem Mládkem 🙂

Na to, že jsme celý víkend na soutěži v požárním útoku jsem zvyklý. Obnáší to několik hodin čekání od úvodního nástupu, přes jediný pokus v soutěži a závěrečný nástup. V poslední době často ani nezůstáváme do konce, protože na body do ligy nemáme nárok. Sobota 27. a neděle 28.7.2013 však byly jiné.

V sobotu jsme celkem brzy nasedli s bráchou do auta směr Domažlice. V místních kasárnách uspořádal Jaroslav Hrdlička s dalšími nadšenci malou soutěž v běhu na 100 m s překážkami, která volně navazovala na jarní dvoudenní výcvik v Horšovském Týně. Letos nebyla ani Plzeňská stovka, v Pacově se už také nezávodí a tak veškeré snažení skončilo v půli června na krajské soutěži, kde ani nefungovala časomíra. Takto prázdný rozpis soutěží výkonům rozhodně neprospívá a můžeme být rádi, že se profesionální hasiči ujali organizace. Dráha byla poskládaná z tartanových dílců, byla neobvykle, ale jinak příjemně měkká. Různě nepovedené seskoky z překážek si tak klouby rozhodně neodnesly. To vyhovovalo charakteru akce. Dle pozvánky se mohli i nezkušení závodníci či závodnice přijet zeptat či okoukat techniku od zkušenějších, nebo rovnou přítomných reprezentantů ČR. Po příjezdu jsem viděl mladíky snad poprvé zkoušející bariéru a je jen dobře, že jsou ochotni sportovat a především, že je jejich vedoucí na závod dopraví a pomohou jim začít.
Za Kornatice jsme přijeli závodit čtyři a už od začátku mě provázela příjemná atmosféra. Byť jsem se v úterý (na po dlouhé době prvním) tréninku zasekl na bariéře a i v sobotu jsem cítil únavu nohou, musel jsem několikrát vyzkoušet přeskok. Umělý povrch se značně liší od trávy, zejména v rychlosti. Dráha vypadala dobře, jak jsem psal dříve, byla pohodlná pro nohy. V devět hodin dopoledne začala soutěž mužskou kategorií o čtrnácti závodnících. Děvčat bylo asi dvacet a to přisuzuji účasti několika větších partiček. Zatímco dva kornatičtí závodníci si pokusy odbyli již v prvních dvou rozbězích, já měl číslo 12 a šel jsem skoro na konci a mohl jsem jen čekat jaký výkon podám. Proudnice mi na pásku pořád nedrží a už nevím co s ní budu dělat. Operativně jsem ji ale zaháknul přes dvojitý opasek. Zarovnal jsem se do bloků. Výstřel a vše probíhá hladce, snad jen půlspojky byly trochu zpožděné. Současný styl rozdělovače se znovu ukázal jako bezchybný a časomíra zastavila na hodnotě 17.21, což bylo velice pěkné. Soutěž odsýpala pěkně a tak mi nezbyl čas na nic jiného, než motání hadic a rovnání rozdělovačů do dráhy pro druhé kolo.
Po obligátně pomalejším prvním kole, ve kterém si trať teprve ošahávám, je třeba se ve druhém kole zaměřit na opravu chyb a vylepšení nedostatků. Zaznamenal jsem několik drobných zaváhání a pomalý běh na některých úsecích. Druhý rozběh vyšel nad očekávání, i když tam ještě byly rezervy v rychlosti, tak bariéra, půlspojky i rozdělovač, a ten především, vyšly skvěle. Výsledek 16.57 a nový osobák. Před lety (2010) jsem měl osobák 17.40 a myslel jsem si, že níž to už nepůjde. K lepšímu výkonu mi pomohly, mimo mých invencí, hlavně rady zkušenějších, Milana a Jindru už jsem zmiňoval ve článku k Horšovskému Týnu. K horšímu zase pomohlo to, že po krajské soutěži mě již nic nečekalo a trénink byl ve zbytku roku sporadický. Kornatice tak braly první a druhé místo. To zařídil Marek s časem 17.72.
Kategorie žen se také nijak netáhla a tak bylo kolem jedenácté hotovo. Kromě medaile jsem dostal i pravé hasičské brýle. Ačkoliv sluneční brýle používám nanejvýš v autě, tyhle hasičské od firmy Dräger jsem si užil po oba víkendové dny.

Následoval přesun do nedalekých Krchleb, to je tam, co dělají dobré koláče. Po zkušenostech z Nového Sedliště a Vsi Touškova jsem čekal víc, ale práce startéra celou soutěž degradovala na běžný pouťový závod. Ale možná je můj názor ovlivněn neúspěchem. Vedro bylo neskutečné, dokonce jsem i chvíli spal, jak bylo čekání, než odběhne dvacítka družstev před námi, dlouhé. Nikdo nerespektoval registraci na Firesportu a strčili nás na poslední místo. Když už na nás konečně došla řada, tak se utrho béčko u mašiny. Hned bych si vytrhal vlasy :). Tak snad ve druhém kole budeme mít víc štěstí. Výměnu koncovky a další nezbytné úkony jsem jen letargicky sledoval a náladu mohla vylepšit jen konverzace nebo čtení oslavného článku v novinách, kde se moje jméno objevilo hned třikrát. Při druhém pokusu většina družstva přešla na nepsané pravidlo soutěže: vyběhnout jakmile startér dořekne pozor. Já to nějak zaspal. Na základně jsem byl ale včas, udělal jsem pár kroků a dotahoval jsem koncovky na rozdělovači. Efektně jsem rozhodil céčková vedení předemnou a položil kus kovu do husté trávy. Tím moje práce na požárním útoku skončila. Docela příjemná změna oproti postu proudaře, na kterém stojí a padá úspěch celého týmu. Celkových 15.68 stačilo jen na dělené páté místo. Sud piva vyhrály Honezovice s jediným výkonem pod 15 sekund — 14.98. Koupil jsem koláč a jel domů.

Bylo třeba se pořádně vyspat na neděli. Železný hasič je ve Strážově už podruhé. Prvně to byl nářez. V Plánici jsem prošel trať a ani jsem si nemusel sednout. Ve Strážově jsem se nějakou dobu válel na matraci a to si pamatuji moc dobře. Tak jaké to bude letos. Při procházení tratě je vidět, že se nic nezměnilo k lehčímu, naopak se přitvrdilo na výšce lešení a délce tahání figuríny, což považuji za nejtěžší zkoušku. Člověk na sebe musí navalit osmdesáti kilového neforemného panáka a vláčet se s ním. I když si dovedu představit, že skutečné lidské tělo se drží ještě hůře a vzdálenost od požáru může být několikrát delší. Závěrečný výběh do mírného kopce je po tom všem jen třešnička na dortu této sebezničující soutěže. Ale ne, já zapomněl na pětatřicet stupňů Celsiových ve stínu, které panovaly v době, kdy jsem disciplíny vykonával. Ale vezmeme to popořadě. Na začátku se roztahuje útočné vedení ze dvou proudů B, každý o třech hadicích, tj. 60 metrů do stoupání. Následuje šedesát úderů palicí v hammerboxu. Dále bylo třeba prosoukat se s i dýchacím přístrojem Saturn 7, který má závodník po celou dobu jako zátěž, skrz okno (štafetová překážka). Pak vzhůru do oblak na lešení, zajistit se pomocí opasku a vytáhnout závaží na laně. Na zemi pak čekaly dvě řady pneumatik na proběhnutí a hurá na motání hadic. Od minule jsem zlepšil techniku a motal jak jen to šlo. Pak přenést dva třicetikilové kanystry. Už se blížíme do konce, ale ten je nejlepší. Další úkol je osmkrát převalit traktorovou pneumatiku, tady už si říkám, proč to vůbec dělám. Následuje překonání dvoumetrové bariéry, kterou sice znám z požárního sportu, ale v zásahových botách a patnáctikilovým kusem oceli na zádech je to přecijen něco jiného. Překonávám ji s drobným zaškobrtnutím a rychlostí důchodce dohánějící tramvaj se lopotím k poslednímu úkolu — té figuríně o které jsem již mluvil. Se sebezapřením ji dopravuji do cíle a nyní závěrečný běh k cílovému tlačítku. Ve stoje se nechám odstrojit z opasku a dýchacího přístroje, vysvléct z třívrstvého zásahového obleku (ve kterém je vedro i za chladné noci — takový dvoudílný spacák do hor), ale pak stejně v lehkých mrákotách ulehám s kelímkem vody na matraci. Lýtka mám jak kámen tvrdá. Hned si beru kraťasy a jdu tiše trpět do stanu pro diváky. Pro příště si musím zapamatovat, že nemám pít perlivou vodu, protože jsem se musel na notnou dobu odebrat k odpadkovému koši a bojovat se svým žaludkem.
Pak jsem měl ještě za úkol povzbuzovat bratra. Nakonec mi řekl, že stejně nic neslyšel. Co se dá dělat než příště víc řvát. Uznávám, že v zásahové přilbě bude poslech trochu jiný. Ve Strážově bylo zase krásně, všemu nasadil korunu Český rozhlas, který na cestě domů v klimatizovaném voze říkal, že záchranáři mají spoustu práce s lidmi, kteří v těchto vedrech dřou na zahradách nebo se oddávají sportu na, který nemají. Já jen můžu říct, že se nikdo nesložil, jen jeden závodník na konci startovního pole nedokončil. Prostě odešel a sedl si na lavičku.
Od posledně jsem si polepšil o pár sekund, nyní jsem na prvního ztratil 25,5 sekundy, v roce 2012 to bylo 33 sekund. Posunul jsem se z šestého místa na čtvrté a o pouhých pět sekund mě utekla třetí příčka. Přitom letošní trať trvala nejrychlejšímu závodníkovi o 34 sekund déle než loňská tehdejšímu vítězi.

Plánice je coby kamanem dohodil, a tak jsem se dlouho nerozmýšlel, když jsem viděl pozvánku na TFA. Po loňském zápolení ve Strážově přibyly další dva závody a tvoří miniligu Šumavský hasič. Podle toho co vím, se v Domažlicích vystupovalo na věž, druhý závod v Plánici je už za námi a poslední se bude konat ve Strážově. Já v Domažlicích nebyl a tak jsem byl přihlášen do podřadné kategorie, která měla absolvovat stejné úkoly, nebyl ale třeba třívrstvý oblek a zásahová přilba. Šel jsem tedy v zásahových botách, PS2 a lezecké přilbě. Byla to zase dřina, ale trať byla postavená trochu jinak než v loňském Strážově a byla také o něco lehčí. Netahaly se dvě vedení B po třech hadicích, ale jen po dvou. Myslím, že bylo i méně úderů v hamerboxu. Bariéra nebyla až u konce ale spíše na začátku. I tak ji někteří vzdali. A závěr — doběh do cíle — také nebyl do mírného kopečka. Nicméně pořád to byl zápřah, svaly říkají: „Nech nás odpočívat!“ už po první třetině trati. Je třeba zatnout zuby a mezi stanovišti se pohybovat co nejrychleji. Nakonec jsem to zaběhl pod čtyři minuty což byl stanovený cíl. Při vyhlášení výsledků jsem se dozvěděl, že jsem v kategorii porovnával síly jen s dalšími pěti závodníky, což není žádný šlágr. Ale zatím, co hlavní ligová kategorie byla oceněna, mimo tašky s pěknou knihou o městě, kterou jsme dostali všichni, „jen“ poháry pro první tři borce, první tři borci z naší kategorie dostali basu piva či rovnou celý sud plzeňské desítky. Tak nějak jsem byl nakonec nejlepší z druhé kategorie. Bohužel nemám srovnání s ligovou kategorií, ale snad bych tam byl také na bedně, byť jsem neměl vybavení pro ně předepsané, myslím, že by to velkou roli nehrálo.

Po splnění důležitějších úkolů se nyní dva dny po krajské soutěži vrátím k sepsání několika postřehů. Ráno nezačalo tak tragicky jako v minulém roce. Jen jsme dvakrát objeli zimní stadion, protože nikdo nevěděl, kam nás poslat parkovat. Na soutěž nastoupilo několik desítek uniformovaných hodnostářů a zdá se, že mezi plynulostí soutěže a počtem rozhodčích je nepřímá úměra. Přes úděsné ozvučení jsme mohli naslouchat hovorům na poradě rozhodčích a já si říkal, že pravidla si snad měli přečíst v pátek večer, nicméně opakování je matkou moudrosti. Mělo se začínat štafetou mužů, přípravy se táhly, někteří rozhodčí neustále chyběli na svých postech. Nevím jak mužská, ale některá družstva žen musela svoji štafetu opakovat kvůli polofunkční časomíře. Nasadili jsme dvě štafety, jednu víceméně z nováčků a závodníků z různých družstev. Druhá měla dát dobrý čas, protože jsme měli už nějaké zkušenosti. Podcenili jsme přípravu a nevyšla jediná předávka, k tomu jsem si převrhl rozdělovač a Karlovi se z rukou vysmekl po mojí totálně podělané předávce. 68 sekund ještě stačilo na čtvrté místo. Mysleli jsme na lepší čas, na druhou stranu na třetí pozici zdaleka nemáme, první tři místa si mezi sebou klasicky rozdělí Horní Kamenice, Hubenov a Dehtín. Po ženských štafetách začali muži běhat 100 m jednotlivců a současně ženy absolvovaly disciplínu požární útok. Časomíra, která měla problém na štafetách absolutně zkolabovala na stovkách. Skutečně nechápu, co se na takovém zařízení může podělat, ale stalo se. Nenásledoval logický krok měřit stovky časomírou na útok a útok měřit stopkami, ale útok se nechal být a stovky byly měřeny stopkami, každou dráhu dva rozhodčí. Čas se nebral průměrný, ale ten horší. Mě bylo naměřeno v prvním pokusu 15.60 a 16.80. Po prohození drah v druhých rozbězích nastal nepřekonatelný problém, rozhodčí nevěděli koho měří a komu čas píší. Prostě ostuda, spousta osobáků zaručena. Na stovkách zřejmě také čtvrté místo. V útoku se také nedařilo, nejprve jsme vpředu dlouho plnili terče až do času 26.16. Druhý útok by mohl být lepší protože naši atleti na náběru to vzali vážně zostra a plnili hadice pekelnou rychlostí. Přestože bylo v plánu opravit nefunkční pojistku na rozdělovači, nestalo se tak a to se nám vymstilo. Druhý útok byl pokažený, ale já z něho byl vážně nadšený. Poslední dobou k terčům jen tak doklusávám, protože voda je nabraná velmi pomalu. Tentokráte se stroj roztočil mnohem rychleji a donutil mě zabrat naplno. Přesně tak, jak bych si požární útok představoval.
Celkově jsme brali čtvrté místo s dvanácti body, což byl podle velitele historických úspěch. Snad za pár let vyšplháme na bednu.