Již klasicky po krajském kole roztáčíme nové kolo postupových soutěží okrskovým kolem pro následující rok. Čekaly nás štafety a požární útoky. Výkon na štafetě byl značně ovlivněn údajnou délkou drah kolem hodnoty 60 m. Řekl bych pro nás negativně, pro ostatní pozitivně. Výsledky totiž byly až překvapivě vyrovnané v oblasti 45 s, nemýlím-li se, v každé sekundě pěkně jedno družstvo. Ostatní závodníci zvládaly dráhu ohraničenou dřevěnými kolíky výborně, zejména se mi líbily výkony těch na bariéře. Co se týče mě, který s neopodstatněnou sebedůvěrou pokazil na třetím úseku půlspojky, které bych se vsadil, že cvakly. Rozhodčí však rýpl praporkem a spojky se rozdělily. Nezbývalo než pojistit druhý pokus, reálně hrozilo, že nepostoupíme ani na okres. Pojištění jsem si ale řádně nepřipravil a u rozdělovače strávil notnou chvíli, než jsem vše třikrát zkontroloval. Naštěstí jsme se zařadili hned na druhé místo za výborný Nevid, který to na nás ve štafetě umí. Nezbývalo než vyhrát požární útok, respektive být alespoň o jednu příčku před Nevidem, ale proč rovnou nevyhrát. To už takový problém nebyl, neb zaběhnout nástřik na dvě hadice B je dětská slavnost. Dětská? Ano, dráhu nám během prvního pokusu přeběhla malá holčička, kterou jsem těsně minul. A vážně nevím co bych dělal, kdyby se včas nerozběhla. Konec byl tedy šťastný a příští rok můžeme vyrazit znovu na okresní soutěž.

Cestou na soutěž do Budilova mě napadlo, že jsem si ještě nepostěžoval na krajské kolo z 23.6. OZ bylo získáno pod pultem od jiného sboru. Mohli jsme si v něm přečíst leckterý nesmysl vržený na papír od stolu. Leccos se naštěstí nedodržovalo, a především start soutěže, tentokrát bohužel, také ne. Původních 7:00 přešlo postupně v tak 9:30. Disciplíny odsýpali rychle, ale kdo z hodnostářů sdružení by se vysiloval přemýšlením, zda by nešlo jako před lety pustit dvě disciplíny naráz. Nejen že by se ušetřil čas, ale taky námahu pracovní čety. Ale coby, vždyť je to tak jednoduché. K našemu výkonu: den začal povedenou štafetou za 63s, ve stovkách se moc čekat nedalo, ale páté, tedy poslední, místo by byla ostuda. V požárním útoku, na který jsme vsázeli, jsme naprosto pohořeli. Oba pokusy vysoko nad půl minuty po problémech na béčkách znamenaly poslední místo. Celkově čtvrtí za Horní Kamenicí, Hubenovem a Dehtínem a o bod před Štěnovickým Borkem. Možná za pár měsíců někdo přepíše a dá na web ručně psané i počítané výsledky z bezdrátové časomíry. Článek vydávám s odstupem časovým, zapomněl jsem jej odeslat.

Stejně jako loni se liga křížila s okresní soutěží a to nejen na Rokycansku, ale také na Domažlicku, odkud však družstva vůbec na ligu nepřijela. My měli v plánu opustit Holoubkov po štafetách a stovkách a včas dorazit do Nekmíře na závěr mužské kategorie. Čtvrt hodiny před devátou začala soutěž mužskou štafetou na 4×100 m. Kornatice startovaly na vlastní žádost jako první a štafeta složená z mého bratra na domečku, Marka na bariéře, mě na hadicích a Alešem na hasičáku stanovila laťku na hodnotu 71.49. Hned druhá štafeta v podání závodníků Volduch posunula laťku o čtyři desetiny výše tedy 71.09, K těmto časům se přiblížil ještě Těškov také pěkným výkonem 75.28, zbylé časy se pohybovaly okolo 90 sekund. Po ženských štafetách měl následovat vrchol soutěže v podobě běhu na sto metrů s překážkami ve dvou drahách současně. Bohužel hned na začátku se ukázalo, že bezdrátová cílová brána nestíhala zaznamenat dva doběhy v blízkém čase. Proto se běhalo v jedné dráze, přesto jsme bez problémů zaběhli oba pokusy. První zajišťovací v čase 18.61, který mohl být rychlejší, kdyby vyšlo zapojení proudnice napoprvé, v druhém bylo třeba ještě vylepšit, ale stále s opatrností potřebnou na travnatém povrchu klaplo všechno až na proudnici, přesto mírné vylepšení na 18.25 bylo potěšující a v součtu pro družstvo to dalo 57.03, jediný součet (tří nejlepších za družstvo) pod minutu a šest sekund před druhými Volduchy. Požární útoky jsme nechali na ostatních a vyjeli na ligu. Ti zvládli dotáhnout celou soutěž do zdárného konce a s časem 26.63, znovu jediným pod 30 s, potvrdili dosavadní výkony z minulých let.

Původní zklamání z překryvu termínů první soutěže ZČHL a ČP VPK se proměnilo v zajímavý plán stihnout obě soutěže, když jsme se dozvěděli, od dobře informovaného zdroje cestou z Ostravy, že je přehozeno pořadí závodu kategorií mužů a žen na ČP tak, aby se daly obě soutěže stihnout. Zabrali jsme druhé místo na startu soutěže v Horní Lukavici, která je přibližně půl hodiny jízdy vzdálena od stanice HZS Košutka. Čekalo nás nemilé přivítání, když si svévolní pořadatelé dovolili vložit další mužstva před nás a odsunuli rozběh až na pátou pozici. Horkou krev zchladil výpadek časomíry pro druhý startující celek, to by nás zdrželo ještě více. Rozběh se nám nevyvedl a nemá cenu se o něm rozepisovat. Po příjezdu na závodiště u Globusu jsme prošli kolem loučky zaplněné dětskou soutěží v PÚ. Zabrali si poslední volnou lavičku, hned vedle první pomoci a dozvěděli se z tlampačů, že se začne běhat za deset minut, což si troufám říct zas takové pravda nebyla, nicméně čas rozběhat se a jinak připravit byl velice krátký, museli jsme se spokojit s ranním rozběháním na lize. Právě se fasovala čísla, Libor přinesl třicítku a jednačtyřicítku spolu s pořadníkem startujících. Start nás čekal až okolo poloviny startovního pole a tak nás zabavilo sledování ostatních závodníků a nespočet pádů, při kterých se ale nic vážného nepřihodilo. Do rozběhu jsem šel s velmi dobrým běžcem, kterému jsem celou dobu koukal na záda a mohl jsem se s ním vytáhnout k lepšímu výsledku, takhle rychle totiž na tréninku nezvládám zaběhnout, prostě se nepřinutím ještě přidat. Bohužel jsem nedal středy, možná bohudík, protože jsem dal výborně rozdělovač. Nedal jsem ale i proudnici, tak jsem dokončil šest setin sekundy za svým maximem v čase 17.46 zatímco můj soupeř zaběhl těsně pod hranicí sedmnácti sekund. Byl jsem ale velice spokojen s ohledem na průšvih spáchaný v Ostravě a jen se potvrdilo, že je k úspěchu je třeba objet co největší množství závodů. Cílem druhého pokusu bylo o ždibíček zrychlit a pokořit osobák, ne-li sedmnácti sekundovou hranici. Závodník ve vedlejší dráze se mi znovu vzdaloval, ale bylo rozběhnuto dobře. Na středy už nedošlo neb jsem si pravděpodobně natáhl hadici pod nohu a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, ležel jsem na zemi. Nechal jsem se ošetřit u vedlejší lavičky a druhý den, na soutěži v Seči, sledoval jak celá oblast pod loktem pěkně hnědne. Celkově převládá spokojenost, počasí dobré, další zkušenosti, první body na „domácí“ soutěži a už nyní tučnější bodové konto než v loni, jen škoda, že už další pravděpodobně nenasbírám, soutěž v Pacově se nekoná a další závody jsou z ruky nebo se kryjí s ligou. Nedělní závod Extraligy říznuté ZČHL se nám opět nevydařil, na levém proud se nezdařily středy a v očích jsem měl smrt, když ti blázni vzádu vzali za plyn, ve chvíli kdy jsme míjeli druhou značku. K čáře jsem doběhl v šílením kalupu, proudnici jsem držel přes ruku a prostříkl nějakou vteřinku na čas 18.45. Výsledek 19.71 samozřejmě na body opět nestačil.

Po anabázi s MČR v PS v loňském roce jsem konečně dostal příležitost podívat se do Ostravy coby člen reprezentace Západočeské univerzity.

Byl jsem velice překvapen servisem poskytnutým školou: dvě vozidla s řidičem, ubytování i prostředky na stravování. Jako tým jsme se poprvé viděli při odjezdu z Plzně a během pěti hodin mohli promyslet finální sestavy na kolektivní disciplíny, původní záměr byl ovlivněn odpadlíkem na poslední chvíli. Přestože první den se soutěžilo až od pravého poledne, na pohledný stadion při stanici HZS v Porubě jsme dorazili v době finálních příprav na mistrovství, abychom naposledy trénovali. Polytanová dráha byla pocitově velmi rychlá a překážky kvalitní.
Na soutěži nás přivítali zástupci z řad vedení Vysoké školy báňské, města Ostrava, SH ČMS i asociace akademických sportů. První na řadu přišli muži s dlouhými žebříky a k vidění se naskytly výstupy všech možných kvalit. Do ženských stovek nastoupily dvě naše kolegyně a po raním zácviku si nevedly vůbec špatně, naopak až překvapivě dobře. Do mužských stovek jsme také nastoupili všichni. Mě se pramálo dařilo a oba pokusy byly jako přes kopírák. S kolegou ve vedlejší dráze jsme šli až k rozdělovači bok po boku. U mě se projevil značný nedostatek zkušeností, neb jsem do rozdělovače naběhl jak smyslů zbavený a přestože jsem v obou případech strefil koncovku výborně, rozdělovač se odpotácel stranou dříve, než jsem zacvakl zuby. Se zkaženou náladou jsem k večeru nastoupil na třetí úsek naší jediné štafety, zde jsem se snažil nezklamat tým, avšak na předávce mě kolega předběhl (při tréninku nám to ale vycházelo pěkně) rozdělovač jsem jistil, ale i tak jsem zapojoval až na druhý pokus a na druhé předávce jsem měl problém závodníka na posledním úseku dohnat. Štafeta tak byla s časem 66.55 řádově horší než ty na čele celkového pořadí. V celkovém pořadí mistrovství jsme tak urvali první dva bodíky. Z prvního dne jsem si tak odnesl jen spálenou kůži.
Ráno se ukázalo, že dva bodíky už nemáme, do pořadí ve štafetách byl zařazeny i druhé štafety, jako by se jednalo o jiný tým. Na útocích od deváté hodiny dopolední se užívalo pouze erární nářadí, tři sady hadic, dvoutaktní stroj s automatickou vývěvou a savice, které už snad nikdo nechtěl používat, tak je daly študákům, tohle berte s nadsázkou, jsem ovlivněn hořkou osobní zkušeností. Jak už jsem psal výše, cestou do Ostravy jsme si rozdělovali posty, z původního proudu jsem přešel na spoj savic. Tento post osobně považuji za jeden z nejméně obtížných v požárním útoku. Kdysi jsem ho běhal a je samozřejmé, že každý tým má to nejlepší možné vybavení a spojení savic nedělá problém nikomu, kdo občas sportuje, ne však s dodaným materiálem. Nyní bylo potřeba zapojit i hlavu, což se mi vymstilo. Když se savice dostatečně razantně spojily, matka přeskočila závit a bylo vymalováno. Tato možnost by mě ani ve snu nenapadla a proto jsem jí při tréninku nevěnoval pozornost, ano byla to moje chyba. Na kolbiště jsme nastoupili v kategorii muži jako druzí, dvakrát selhala pistole a když už jsme dokončili útok v ne příliš rychlém čase kolem čtyřiceti sekund, savice s matkou přes závit se rozpojily aniž by rozhodčí dal povel. Byl jsem dokonce dotazován jestli jsem spojil či nikoliv. Takže mám další neúspěch na svém kontě, ale tu se karta otočila, před druhým útokem jsem pořádně potrénoval a hned jsme tam i díky klukům na celém útočném vedení vystřihli třetí místo a čtyři body pro univerzitu. Poslední disciplínou s naší účastí byl požární útok smíšených družstev, tým zůstal totožný, změna proběhla na postu košaře a béčkaře. Zde se vyskytl další problém, při zavodněné čerpadla před nastartováním bylo velmi obtížné uvést stroj do chodu, nás to zpomalilo minimálně, jiným zkazilo celý útok. Přesto s časem 36 s bralo naše družstvo průběžně první místo a bylo znát, že složená družstva nejsou tak silná jako čistě ženská či mužská. Při druhém pokusu jsme rozhodli, že volnou chvíli při nasazování koše využiji k nastartování stroje. Vyplatilo se a výsledková tabule nesla informaci, že ZČU brala ve smíšených družstvech druhé místo.
Vezli jsme si domů dva poháry, dvě sady medailí a příjemný pocit, že jsme dosáhli úspěchu v silné konkurenci i když naše družstvo nebylo tak početné a škole se odvděčili za poskytnuté prostředky.

Kornatice pořádaly jedno z kol BL ve spolupráci s SDH Nezvěstice, které se vydařilo. Nemohly však být posouzeny z hlediska sportovního, neb se letos žádného závodu nezúčastnily. Neváhali jsme s bratrem přislíbit výpomoc na finálové kolo BL. Byli jsme v očekávání rozepří s rozhodčími, kterým jsme byli svědky na posledních kolech. Představy to byly liché, pod dohledem komentátora Vildy Trčky proběhl závod bez nutnosti soutěžících dožadovat se dodržování pravidel. Do vyřazováku jsme postoupili s třetím nejlepším časem základního kola, abychom se střetli právě s Nezvěstickými. Těm se letos nedaří podle jejich představ a tentokrát ani nenamočili hadice kvůli chybě na koši. Jistota čtvrtého místa je již sama o sobě dobrým výsledkem, přesto jsme postoupili v dalším kole přes místní Namnice, díky jejich prostřiku, až do finále, kde jsme se střetli s extraligovým družstvem Bezděkova p. T. Nikdo z nás nevěřil, že bychom mohli konkurovat jejich výkonům, ale pak časomíra zobrazila naši prohru o pouhé dvě setiny sekundy v čase 14,97, čemuž věříme ještě méně. Přesto, že časoměřič dokládá ještě výsledek ze záložní časomíry, je malou záhadou, jak bychom se mohli zlepšit o sekundu na konci celého soutěžního dne.

Na letošní rok byla připravena novinka, prvních patnáct závodníků v průběžném pořadí Českého poháru v běhu na 100m s překážkami, kteří zbydou v listině po pomyslném vyškrtání těch, kteří jedou na MČR v PS závodit za družstvo, mělo mít oprávnění závodit v této disciplíně a reprezentovat sbor, který se neprobojoval tak daleko. Pořadí se sestavovalo po čtvrtém závodě ČP, já odjel jen první dva se ziskem sedmi bodů z Pacova (Rohovecká stovka), nečekal jsem, že bych měl vůbec šanci, přesto jsem sledoval situaci a měl jsem radost, že jsem se vešel do první třicítky (v ČP 51. příčka), za necelou hodinu byly vyškrtáni i závodníci startující na MČR mezi profesionálními hasiči a já jsem poskočil na sedmnáctou pozici. V řádu několika dnů jsem se objevil už jako první náhradník, ale tím to skončilo. Koukáme tedy na živý přenos z nedělních útoků a co to neslyšíme? Jakub Arvai běží v požárním útoku, nebýt to tak zvučné jméno, ani bychom to nepostřehli, ale proč Jakub Arvai (kolik Jakubů Arvaiů asi tak může dělat vrcholově požární sport) a pravděpodobně jeho bratr, který se ani ve výsledkové listině běhu na 100 m neobjevil, zabírají zbytečně místo ostatním? Chápu, že o tom dotyční nemuseli vědět a vrcholové sportovce tak podřadný způsob postupu na MČR pravděpodobně ani nezajímá.

Požární sport nás neustále zavádí na nová místa. Tentokrát nás přivedl na hranici CHKO Křivoklátsko, k řece Berounce, na závodiště poblíž obce Zvíkovec.

Bohužel se tato soutěž křížila se závodem Západočeské hasičské ligy, na které nemůžeme chybět, byli jsme tak při jakékoliv přestávce a průtazích jako na trní a že jich nebylo málo. Začátek se zpozdil nejméně o půl hodinu, příprava na rozběhy družstev se táhly jak týden bez peněz a průměrná štafeta zabrala družstvu 90 vteřin. Málem mě vypadaly vlasy vida první štafetu družstva Zvíkovce. Už rozestavování na startovní pozice v člunkové štafetě naznačovalo, že něco není v pořádku. Evidentně jen jeden člověk věděl jak se přibližně disciplína provádí. Po startovním klaksonu se vše vyjasnilo. Závodník na prvním úseku horko-těžko překonal domeček, pak pravděpodobně zaregistroval bariéru ve vedlejší dráze a aby něco nezkazil překonal i ji. Mohl jsem smíchy puknout, když rozhodčí u bariéry zvedl žlutý praporek. Když jsem se později procházel po hřišti, zaslechl jsem jiného rozhodčího řka, že dráhy nejsou vyznačené, tak se to tak brát nedá. Nebylo mi ani s odivem, že tato štafeta nedostala červený praporek. Podobné věci se kupily, třeba když jeden ze závodníků na štafetě (pravděpodobně) nezapojil rozdělovač. Stál jsem poblíž a vidím rozhodčího jak přistupuje k rozdělovači, vrtá v něm praporkem do té doby než půlspojka odpadla na zem. To už mi vážně nedalo a zcela marně jsem šel na rozhodčího útočit, že takhle se to nedělá a měl by pokus uznat kvůli svému pochybení, nicméně rozhodčí má vždycky pravdu. Podobných „extempóre“ bylo až moc na to, abych si všechny zapamatoval. Ženská štafeta proběhla vcelku rychle, krom chabé přípravy jednoho z družstev (nebyl dodán vlastní rozdělovač a chudák holka se marně snažila napojit) jsem žádný výjimečný stav nezpozoroval. Nastal ten pravý čas – disciplína 100m s překážkami aneb „tady se můžu předvést“. Nicméně nakonec to nebylo tak horké. Závodníci, kteří si to zaběhnou až ráno před soutěží se nemohou rovnat někomu, kdo trénuje „pravidelně“. Přípravy ostatních se táhly, na trávě klubka padala, čekalo se dvě minuty na ty co se neodhlásili. Ještě, že jsem mohl jít už jedenáctý rozběh, neb jak jsem zmiňoval, bylo třeba odjet už po prvních pokusech. Okresní soutěže (mám pouze dvouleté zkušenosti z Rokycanska) jsou dost zvláštní, jelikož svými výkony často převyšuji zbytek startovního pole o sekundu až dvě, nicméně z Českého poháru vím, že stejnou nálož dá zase spousta závodníků mě, beru to hlavně jako propagaci lepší věci, „koukejte lidi, vždyť to není tak těžké a vypadá to mnohem líp než paběrkovat celých 100 metrů, jako to předvádí ostatní“. Dále je tu povinnost zajistit svému družstvu co nejlepší součet a tak nemohu jen tak prásknout rozdělovač, ale musím jít na jistotu. Nakonec jsem svůj běh pojistil tak, až se mi skoro nic nepovedlo. Půlspojky nešly do sebe, rozdělovač na druhé otočení, ve výsledku ubohých 18.80, to jsem to týmu moc nepomohl. To byla chvíle našeho zmizení ze scény, směr ZČHL. Večer se nám donesly dobré zprávy. Ve stovkách jsme měli v součtu druhý nejlepší výkon 65.84, 4 desetiny za prvními Volduchy, tamní závodníci na sobě skutečně makají a zahlédl jsem u nich také překonání bariéry skrčkou á la Jakub Pěkný. V útoku se sice nedařilo, ale ostatním se nedařilo ještě víc a Kornatice si tak odvezly místo prvé a znovu potvrdily svoji několikaletou nadvládu. Musím podotknout, že útoky se měřili ručně a tak je trochu sporné, kdo měl z dvojice Kornatice – Holoubkov vyhrát, nicméně na tom, kdo měl vyhrát celkově by to stejně nic nezměnilo, čísla mluví jasně.
Přesto, že soutěž provázelo tolik problémů, neodvažuji se prací tolika lidí, jen kvůli pár jedincům s praporky, opovrhovat, pravda okresní soutěže se pořádají i na atletických stadionech, ale tohle má svoje kouzlo.

Pacov jsem navštívil podruhé, vloni to byl poslední závod Českého poháru VK konaný až v září, jelikož není relativně tak vzdálený, jako zbývající závody a běhá se na třech drahách neváhal jsem vyrazit znovu. Počasí jakoby se ani nezměnilo, ráno poprchávalo a celý den bylo zataženo, nutno podotknout, že to je na závodění ideální. K výkonům není moc co podotknout, prostě nemám dostatek zkušeností z ostré soutěže a málokterý rozběh udělám stejně potažmo správně. První rozběh byl vcelku povedený, až na rozdělovač, tipl bych si, že i vloni se „postavil na zadní“, nadvakrát zapojovaný a výsledkem bylo 19.19. Druhý pokus se mi rozsypal už u startu, kdy se mi proudnice vyvlékla z opasku a já si jí tam ještě před bariérou vracel, tentokrát rozdělovač už klapnul a 18.04 veze domů prvních sedm bodů.

Uplynul pouhý den a mi byli znovu na stanici Košutka, hasičům tam zbyla vystavená auta, ale hlavně ty hezké nové překážky, zdalipak jsou na stanici doma, nebo patří realizačnímu týmu Českého poháru? Nicméně větší problém byl, že jsme doma nechali všechny tretry vyjma jedněch, řekl jsem si tedy, že na mistrovství světa přece taky běhají bez treter a vcelku to šlo, jen jistota na bariéře chyběla. Rozdělovače v klidném stylu krásně vycházeli, nicméně střelba od boku mi stále nejde. Teď doufám, že si od běhání nějaký den odpočnu, je toho opravdu hodně (sobotní odpolední trénink útoků mi dal pořádně zabrat).